Tyto hory sind unsere
Národní galerie se vrací do doby, kdy v Krušnohoří neexistovala hranice
Moc toho z něj nezbylo: z rozpadajícího se rubáše trčí kosti pokryté zbytky kůže, krk mu pod lysou lebkou omotává had, na hostině červů se snaží přiživit ještěrka, která umrlci hlídkuje pod hnáty. Náhrobek Jana Hasištejnského z Lobkovic ze začátku 16. století je momentálně nejpozoruhodnějším exponátem výstavy Bez hranic v pražské Valdštejnské jízdárně. Ale nejde jen o jeho hrůznou atraktivitu. Tahle mramorová deska výmluvně ilustruje, čím je projekt Národní galerie s podtitulem Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí nejvíc objevný.
K práchnivějícímu náhrobnímu portrétu šlechtice totiž patří coby kontrast boční mramorová deska, kde je naopak ve vrcholné rytířské formě (je zazděná do kostela, kde je pochován). U nás podobně zdobený náhrobek nenajdeme, zato v jižní a západní Evropě jsou běžné od 14. století. Jak se tedy k němu Jan Hasištejnský dostal? Možná se hejtmanovi žateckého kraje ilustrace pomíjivosti existence zalíbily při cestě do Jeruzaléma, o níž napsal věhlasný spis Putování ke Svatému hrobu. Anebo je měl rád kameník Ulrich Creutz, který coby námezdní umělec putoval mezi Švábskem, Saskem a středověkými Čechami.
Výstava se soustředí právě na tento fenomén. Německý a český živel zde od sebe – na rozdíl od Krkonoš či Šumavy – dělily poměrně snadno překonatelné kopce, navíc bohaté na stříbro a další nerosty, ke…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
