Každý Američan si přesně pamatuje, co dělal 11. září 2001. Já si budu do smrti pamatovat 22. březen 2016 v Bruselu. Na mobilu mi pípne fleš BBC, přesně ve chvíli, kdy ho beru do ruky a odcházím s dětmi do školy. „Dvě exploze na letišti v Bruselu, stoupající dým.“ Sakra! říkám si, startuju auto a v duchu se modlím, ať je to malé, ať je to bezvýznamné, kéž se jim to nepovedlo, ať tam proboha nejsou mrtví! Naivní, samozřejmě – ale člověk by si to tolik přál!
Škola je nedaleko letiště. Vyndávám dcerku z autosedačky a slyším první sanitku. Přes ulici kousek nahoru je univerzitní nemocnice Saint Luc. Během dne sem přivážejí desítky zraněných. A odpoledne, když vyzvedávám syna, už to šílené houkání nenávidím. Je téměř nepřetržité, je tak varovné a moje děti ho poslouchají celý den.
Dívám se na videa a fotky na Twitteru. Hned ta první pohřbí všechny moje naděje, že to nic nebude. Tohle je přece ten hlavní vchod na letiště, odletová hala, kde se motá nejvíc lidí… Sakra! Zatímco postupně vychází najevo, co se na letišti děje, vidím další zprávu o výbuchu ve stanici metra. Cože? Maelbeek? Teď v devět ráno? Teď tam přece je plno euroúředníků, diplomatů, novinářů, kteří jedou do práce. Plno lidí, co znám…
Dlouho odtamtud nejsou další zprávy. Zatím jen zranění. Kéž by! Jenže pak i tuhle naději pohřbí nové informace: mrtví. A pak už čtu další a další, nedá se tomu uniknout. Na Facebooku se dívám, kdo je v pořádku. Koho nevidím tam, hned mu píšu. „Byla jsem tam v 8.50,“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
