Ležím na zemi, zavřený oči, zkouším si vzpomenout, jaký oblečení mám na sobě, jenom podle pocitu na kůži. Je lepší začít den jednoduchejma věcma. Podle studených paží tričko s krátkým rukávem, podle škrcení v pase džíny. Po paměti tipuju triko se znakem Batmana, jistá si ale nejsem. Přejedu si prsty po hrudi, cítím logo. Malé vítězství. Malá vítězství stačí, když se nikdo nedívá.

Zbytek dne náhodně vytahuju knížky z tátovy knihovny. Celý to vlastně začalo nějakou knížkou o zvířatech. Popisovali v ní pokus na housenkách. Housenky, píšou tam, na sebe chodí nalepený, každá následuje stopu, kterou za sebou nechává ta předchozí, která následuje zase tu před sebou, v důvěře, že na začátku je někdo, kdo ví, co dělá. Ten pokus spočíval v tom, že první housence strčili čumák do stopy tý poslední a čekali, co se stane. Housenky začaly chodit v kruhu, postupně slábly, bez ohledu na to, že na dosah byla potrava, chodily v kruhu, dokud všechny nepošly.

Nemusím se ani lidem vyhýbat, stačí nechodit tam, kde jsou oni. Občas mě někdo zaujme, v autobusu nebo metru. Někdy je to kluk, se kterým bych chtěla spát, jindy holka, co mi připomíná jinou holku, někdy paní, která pohladí po hlavě svoje děcko, aniž by si toho všimlo, a je vidět, že ho má ráda. A když vystoupí, stoupnu si na jejich místo a chytnu tyč tam, kde ji předtím drželi. Je z ní ještě cítit teplo dlaně; některé dny je to největší možná blízkost, kterou dokážu ze světa vykřesat, aniž bych…