Kamion mě opatrně vleče do čím dál ztracenějšího konce světa, andaluské vesnice, kterou zbytek světa považuje za ztělesnění levicové utopie. V Marinaledě žije okolo 2700 lidí a na své do extrému dovedené ekonomické soběstačnosti začala pracovat už před čtyřiceti lety. Dvě třetiny obyvatel tehdy neměly práci a zdejší farmáři nevlastnili žádnou půdu. Po deseti letech protestních pochodů, okupačních stávek a blokád silnic andaluská vláda přidělila Marinaledě 1200 hektarů půdy. Následně místní založili zemědělské družstvo a nezaměstnané ruce našly uplatnění na polích s olivami, artyčoky, fazolemi nebo rajčaty. Vypěstuje se tu dostatek plodin pro vlastní spotřebu i pro obchod, zvířata se zde stále nechovají.
Samospráva se týká i vzdělání. Funguje zde veřejná škola, kde studium podle andaluských osnov doplňuje povinná výuka zahradnictví a společenská výchova plná socialisticko-komunistických idejí. Vzdor španělským zákonům zde úplně zrušili policii, což místní návštěvníkovi vysvětlují důvěrou v „kolektivní vědomí“. Absence strážců zákona a soudního systému se nezvrhla v bezbřehou anarchii, kriminalita nestoupla a vesnička poslušně platí daně, proto stát k tomuto projektu zůstává shovívavý.
Anarchistický ostrůvek se na první pohled od jiných andaluských vesniček příliš neliší. Proslulé graffiti připomínající sovětskou propagandu zastiňují běžné, neušmudlané bílé zdi nízkých domků. Chodím kolem neočesaných mandarinkovníků, a přestože mi řidič před příjezdem tvrdil, že zde…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
