Příslušník druhé generace řeckých imigrantů v Austrálii Christos Tsiolkas debutoval v roce 1995 knihou Loaded, jež zachycuje 24 hodin ze života devatenáctiletého homosexuála a nihilisty, který se plácá na předměstí Melbourne. Vytržením z ubíjející reality jsou pro něj drogy, sex a pařby v klubech. Přestože byl debut označován za vášnivý, nekompromisní a zábavný, a dokonce se mu dostalo přirovnání k prvotinám Breta Eastona Ellise a Irvina Welshe, díru do světa neudělal. Skutečný mezinárodní úspěch se dostavil až v roce 2008 se čtvrtým titulem Facka (The Slap), vydaným u nás v roce 2011. Neméně dobře byl přijat jeho nejnovější román Barakuda o mladém plavci, jeho strmém vzestupu a ještě strmějším pádu, který nyní vyšel česky.
Jsi nejlepší
Stojí na břehu Loch Lomond, jezera poblíž Glasgow. Myslí na včerejší rozhovor s milencem Clydem, v němž mu oznámil, že už dál nemůže žít ve Skotsku, tak daleko od Austrálie. Dan si sundává oblečení a vchází do ledové vody. Překonává bolest, rozhýbává všechny dávno nepoužívané svaly, vítá se s vodou, plave. Konečně má pocit, že zase někam patří. Takto se nám v úvodu představuje hlavní hrdina Danny, později Dan Kelly. V následující kapitole se s ním vracíme do února 1994, do prvního týdne jeho prvního školního roku na soukromém chlapeckém gymnáziu, kde Danny díky plaveckému talentu získal stipendium. Třináctiletý kluk z dělnické rodiny se tak ocitá v nepřátelském prostředí „Píčovskýho gymplu“, jak ho překřtila Dannyho nejlepší kamarádka Demet. Všichni spolužáci jsou bohatí a mají bezchybnou pleť; prostě zlatí hoši.
Danny s uhrovitým obličejem a tělem porostlým černými chlupy (řecké dědictví) se jim ani trochu nepodobá, a samozřejmě se stává terčem vtípků a ponižování. Pomůže mu až trenér. V důsledku jeho rady („Pokaždý, když tě někdo urazí, musíš mu to vrátit. Oni ti závidí, máš potenciál být nejlepší.“) vystaví svou sebeúctu na faktu, že dokáže všechny porazit. Při hádce rodičů navíc získá dojem, že se všichni obětují pro jeho úspěch a na jeho zdaru tak stojí budoucnost rodiny. Může ale pořád vítězit? A je možné, aby se za takových okolností dokázal vyrovnat s porážkou, která musí přijít?
Drama jednotlivce
Barakuda se stavbou do jisté míry podobá předchozí Facce. Úběžníkem obou románů je jediný moment, jediný výbuch, v němž se projeví dosud potlačované temné stránky. Zatímco ve Facce ovšem přichází na začátku a zbytek knihy se od něj odvíjí, v Barakudě je zprvu přítomný v náznacích, blížíme se k němu postupně a kniha jím v polovině do jisté míry vrcholí. Facka byla také vyprávěná chronologicky v er formě, z pozice osmi hrdinů. V Barakudě se takto v přesně datovaných kapitolách předestírají zásadní momenty Dannyho života od onoho školního roku až po zimní slunovrat 2012, ale střídají je náhledy do Dannyho mysli (v ich formě, často jen vágně časově a místně ukotvené).
Ve Facce je také skutečným hrdinou současná multikulturní Austrálie se všemi rasovými, národnostními a generačními konflikty. Přestože figury jsou uvěřitelné a plastické, slouží coby dílky mozaiky tvořící výsledný obraz. Naopak Barakuda je dramatem rodinným, a především dramatem jedince bojujícího se svými démony o vlastní přijetí. Dannyho nenávist, zloba a vztek mají až antické rozměry. Překvapivě to ovšem nejsou emoce sycené etnickým původem, ostatně i spolužáci jsou z druhé, maximálně třetí generace přistěhovalců. Dokonce ani jeho homosexualitou, která je pro jednoho z hrdinů Facky důvodem k beznaději.
Nové přátele obdivuje, zároveň jimi však pohrdá.
Jako rozbuška tu slouží třídní rozdíly. Dannyho otec je hrdý reprezentant dělnické třídy a ke stejným postojům se snaží vést syna, jehož přestup na nóbl školu chápe jako zradu. Danny je tak rozervaný mezi láskou k rodině, která mu poskytuje zázemí a kořeny, a snahou zapadnout mezi spolužáky ve škole, jež mu otevírá dveře k úspěchu. Nové přátele obdivuje, zároveň jimi však pohrdá. Chce být jako oni, ale ví, že to není možné. Skutečně šťastný a svobodný je jen ve vodě, když letí k cíli jako dravá ryba. Voda je jeho jediný spojenec. Ale i ta ho nakonec zradí.
Zatímco témata Facky jsou především aktuální (fyzické trestání dětí, emancipace, konflikty mezi přistěhovalci), v Barakudě se Tsiolkas zabývá „velkými“ nadčasovými tématy – zlobou a jejími tragickými následky, vinou, hříchem a vykoupením. Což ovšem neznamená, že přestává pátrat po kořenech a podobách australské identity; jen je tu národní povaha kondenzovaná v jediném hrdinovi.
Legendární desperát
Danny je v mnohém typickým Australanem – po matce je příslušníkem třetí generace řeckých imigrantů (řečtina je tu po angličtině a italštině třetím nejpoužívanějším jazykem), po otci zdědil mix irských a skotských genů. S rodinou obývá domek na předměstí velkoměsta, jako většina Australanů. Je nositelem několika národních fetišů – je závodní plavec, tedy představitel „kultovního“ australského sportu. Jeho příjmení odkazuje k legendárnímu australskému desperátovi Nedu Kellymu. Ostatně výbuch vzteku, při němž málem ubije k smrti svého spolužáka a životní lásku Martina, i následný pobyt ve vězení potvrzují představu Australana jako potomka z Evropy vyvezených zločinců s dědičnými sklony k násilí.
Dannyho střídající se stud a láska k jeho kořenům, a z toho pramenící nejistota, se v méně extrémní formě objevují i u vedlejších postav. Sám Tsiolkas k tomu říká: „Občas jsme neuvěřitelně provinční, sobečtí a vystrašení. Možná si nejsme jisti tím, kdo jsme. Nemyslím si, že je Austrálie jedinou zemí postiženou takovou nejistotou, ale u nás je součástí naší kultury.“
Barakuda je však neobyčejně silným románem, i když opustíme národní přesahy a budeme ho vnímat „jen“ jako příběh člověka, který zklamal nejen své blízké. Kdo se někdy sám za sebe styděl až k zalknutí, bude často tajit dech a možná i trpět spolu s Dannym. Některé vypjatější pasáže jsou až fyzicky nepříjemné, výsledným pocitem však není zhnusení. Tsiolkas nám i hrdinovi poskytuje možnost protrpět se ke katarzi. Dannyho nečeká happy end a návrat na stupně vítězů, dokonce ani obyčejné štěstí se nezdá být v dosahu. Jeho příběh ale dává naději, že je možné přetavit stud a nenávist v něco přijatelného, s čím se dá žít; že je možné dojít smíření.
Autorka je překladatelka a publicistka.
Christos Tsiolkas: Barakuda
Přeložil Tomáš Kačer, Host, 445 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
