Německo rychle přichází o ikony. Spisovatel Günther Grass, prezident německého sjednocení Richard von Weizsäcker i sociolog Ulrich Beck desítky let patřili k nejaktivnějším a nejváženějším účastníkům společensko-politických debat a letos zemřeli. Minulé úterý je následoval Helmut Schmidt (96).
Jeho životopis zní jako rejstřík učebnice dějepisu 20. století. Narodil se s koncem první světové války, v té druhé byl vojákem Luftwaffe na východní frontě, po válce poslancem a ministrem, v letech 1974–1982 sociálnědemokratickým kancléřem. Základy poválečného úspěchu, tedy zapojení do struktur Západu, sociálně-tržní systém, začátek důkladného vyrovnání s minulostí, položili jeho předchůdci. On však tyto fundamenty demokratického Německa propojil, posílil a uchránil před globální hospodářskou krizí i teroristy z Frakce Rudé armády. Jeho vláda nepřinesla nic přelomového, ale navykla Němce na normální provoz demokracie. Jak významná je to úloha, to ukazuje pohled na střední Evropu, která se při přechodu do demokratické „normality“ trápí.
Tento odkaz a Schmidtova politická dráha však nevysvětlují, proč pravidelně vyhrával soutěže o nejoblíbenějšího Němce a byl bez přehánění kultovní postavou. Tajemství úspěchu leží v tom, že dokázal to, v čem mnozí státníci selhávají: našel smysl života po odchodu z čela země. Ani ne rok po odchodu z kancléřské funkce přijal nabídku vydavatele nejkvalitnějšího německého týdeníku, liberálního Die Zeit, stal se členem redakčního vedení a v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
