Vždyť co nám kdy Římani dali?“ pohoršují se ve slavném montypythonovském rozhovoru ve filmu Život Briana členové Lidové fronty Judeje na adresu nenáviděných protektorů. A pak sami začínají neochotně přiznávat: kanalizaci, lékařskou péči, vzdělávání, víno, veřejný pořádek, zavlažování, silnice, zásobování pitnou vodou, mír… Na jejich protiřímském odhodlání to však pochopitelně nic nezmění.
V Česku to takto tradičně schytává Evropská unie. Vystudovaná ekonomka Markéta Šichtařová se nedávno se stejně sugestivní naléhavostí ptala: „Jaké že výhody pro nás EU vlastně ještě pořád má? Nemyslím ony teoretické, deklaratorní výhody, které jsou nesporné. Myslím skutečně, v reálném životě… Tak ráda bych našla aspoň jednu!“
U ekonomicky vzdělané paní podobná otázka překvapí, bohužel v Česku je rétorickým vyjádřením negativního naladění velké části obyvatelstva. Co na tom, že z EU připluly už stovky miliard, že podle výpočtů máme díky ní skoro o pět procent vyšší HDP, vyšší zaměstnanost, že můžeme svobodně cestovat, pracovat, studovat, že vloni z Česka do evropské ciziny nejméně sto tisíc lidí vyrazilo za prací, i když jim neříkáme ekonomičtí emigranti. Brát umíme, ale dávat?
Podstatu věci vystihl europoslanec Pavel Svoboda: „Při ratifikaci Lisabonské smlouvy jsme byli poslední. Při řešení finanční krize jsme se spolu s Británií nepřipojili ke smlouvě o fiskální unii. Při řešení řecké krize jsme jasně dali najevo, že řecké dluhy se nás netýkají. V migrační krizi trváme…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
