Ohlédnutí za španělskou válkou: Eseje II. (1942–1944)
 
Kultura Recenze

Ohlédnutí za španělskou válkou: Eseje II. (1942–1944)

George Orwell jako tvůrce moderní anglické novinařiny

Každý nový redaktor týdeníku The Economist dostane při příchodu rudou knížku (nezaměňovat s tou někdejší předlistopadovou partajní), ve které je popsán žurnalistický styl tohoto slavného časopisu. Hned v úvodu je šest základních pravidel, jež pro psaní definoval ve čtyřicátých letech 20. století George Orwell. Proč je tento slavný novinář a spisovatel stále vnímán jako novinářský vzor, mohou už druhý rok objevovat i čeští čtenáři. Díky nakladatelství Argo již nejsou odsouzeni k tomu číst pouze známé knihy Farma zvířat1984, ale i jeho eseje. Zatím vyšly dva svazky, ten první přináší texty z let 1928–1941, a protože je v Respektu už recenzovala Magdaléna Platzová, věnujme se nyní především dílu druhému. Ten uvádí články z  období let 1942–1944.

O Amících jen hezky

Pouze málokdy se skloubí taková novinářská zručnost s tak otevřenou a pronikavou myslí. Orwell vždy myslel na ty, na které většinou ostatní zapomínali, pokud o jejich existenci vůbec věděli. Svým přesvědčením byl socialista, ale z jeho psaní to téměř nepoznáte. Přesněji řečeno poznáte, ale někdy se zdá, že mnohem přísněji měří těm, jejichž názory jsou mu blízké.

Zároveň opakoval, že i když chce někdo prosadit dobrou věc, neopravňuje ho to k tomu, aby kvůli tomu upravoval realitu. Například stejně jako mnozí usiloval o lepší podmínky dělníků, zároveň však připomínal, že v rozporu s očekáváním Marxe se jejich situace oproti 19. století výrazně zlepšila. „K pokroku dochází, byť je to v našem věku koncentračních táborů a ohromných krásných bomb někdy skoro k nevíře,“ píše na konci roku 1943.

Reklama
Reklama

Ze stejných pohnutek kritizoval fakt, že britská média nepsala během války o sporech mezi Američany a Brity. Tahle část je pro českého čtenáře poměrně objevná, protože Orwell popisuje, že američtí vojáci často žili v domnění, že Britové jsou zbabělci, za které musí bojovat. A Britům zase vadilo, že ať spojenci spáchají jakýkoli přečin na jejich britské půdě, nic se jim nestane. Platila totiž dohoda, že američtí vojáci nespadají pod místní spravedlnost. Nikde se o tom ale nepsalo, protože se neměly komplikovat vztahy, podle Orwella to nicméně vztahy spíše zhoršovalo, protože lidé měli dojem, že se o jejich starosti nikdo nezajímá.

Když si představíme, že Orwell psal v čase, kdy nikdo nevěděl, jestli se dožije zítřka – „při psaní mi létají nad hlavou vysoce civilizované lidské bytosti a snaží se mě zabít“ –, je obdivuhodné, jak stále myslel na ty, kdo na tom byli ještě hůře než on. Nebo na obyčejnou slušnost. „Je až s podivem, jak málo novinářů, a to i v levicovém tisku, se obtěžuje zjistit, které označení nesnášejí příslušníci jiných ras,“ píše například v roce 1943 a dodává, že vnímání některých označení se mění v čase. „Právě jsem pečlivě pročítal korektury reprintu jedné své knihy a nahrazoval jedno po druhém slovo ‚Chinaman‘, Číňan, slovem ‚Chinese‘. Tu knihu jsem napsal někdy před deseti lety, ale mezitím se ‚Chinaman‘ stal smrtelnou urážkou.“

Těšme se na zimu a třetí svazek.

Tweetni to

Orwell se nebál žádných tabu. Velmi kriticky reagoval například na prohlášení, že by spojenci neměli bombardovat německá města, protože mohou zemřít i civilisté, zejména pak ženy a děti. Orwell drsně připomíná, že zatímco jedna bomba svržená na město může zabít obyvatele různého věku a pohlaví, „běžné válčení“ „masakruje všechny nejzdravější a nejstatečnější mladé muže z populace. Pokaždé když je potopena nějaká německá ponorka, udusí se asi padesát mladých mužů v dobré tělesné i duševní kondici. Přesto lidé, kteří protestují, jakmile se pouze vysloví ‚bombardování civilistů‘, budou se zadostiučiněním opakovat takové fráze jako ‚vyhráváme bitvu o Atlantik‘.“

Neponižovat, připomínat

Pokud se čtenáři obávají, že všechny publikované eseje jsou jen o válce, rasismu či kapitalismu, tak je třeba je okamžitě uklidnit. Orwell mistrovsky píše i o literatuře nebo životním stylu tehdejších časů. Někdy se téměř zdá, jako by byl rozeným společenským sloupkařem.

Mimo jiné psal o tom, že londýnský soudce pro mladistvé Basil Henriques se rozčiloval, jak hudba a film zkazily mladé dívky, které se chovají jako dospělé a „odporně se malují“. Na to Orwell reagoval slovy: „Zajímalo by mě, jestli pan Henriques ví, že a) už dávno před poslední válkou bylo obvyklé přisuzovat zločiny mladistvých špatnému příkladu filmů a b) že ‚moderní dívka‘ je už asi dva tisíce let stejná.“

Mezi jeho texty o literatuře stojí rozhodně za pozornost článek z konce války nazvaný Legrační, nikoli však vulgární. Ačkoli vyšel před osmdesáti lety a pojednává o jiné zemi, jeho základní teze platí i na českou současnost. „Skoro všichni dnešní angličtí humoristé jsou až moc uhlazení, až moc dobrosrdeční a vědomě neintelektuální,“ píše Orwell. Kritizuje, že se mnozí ukrývají za cudnost, ale to jen proto, aby se nemuseli „dotknout jakéhokoli vážného či kontroverzního tématu“. „Nechci tvrdit, že humor je svou povahou nemorální nebo protispolečenský. Vtip je nanejvýš dočasná vzpoura proti ctnosti a jeho cílem není ponížit lidskou bytost, nýbrž připomenout jí, že už ponížená je.“

Zima budiž pochválena

Jak bylo zmíněno v úvodu, Orwell je vnímán jako svého druhu tvůrce moderní anglické novinařiny. V oněch šesti bodech třeba nabádal k nepoužívání metafor či dlouhých slov. A každý jeho text to dokazuje, mimochodem i díky skvělému překladu. Například úvody jeho textů jsou jak z učebnice žurnalistiky. Každý autor ví, že nejtěžší je napsat první větu. Úvodní slova jsou vstupem do mysli čtenáře, pokud ho nezaujmete hned, je pravděpodobné, že druhou šanci už nedostanete. Orwell například začínal: „Jak dosud žijící spisovatelé 19. století pomalu odcházejí, člověk má pocit, že umírají v pravou chvíli.“ – „Moderní člověk se tak trochu podobá přeseknuté vose, která dál saje džem a předstírá, že ztráta dolní poloviny těla nehraje roli.“ – „Autobiografie je věrohodná jen tehdy, pokud odhaluje něco hanebného.“

Na konci roku vyjde třetí svazek nazvaný Úpadek anglické vraždy: Eseje III. (1945–1946), což je kromě momentálně tak vzrušující vidiny chladivého sněhu další důvod, proč se těšit na zimu.

George Orwell: Ohlédnutí za španělskou válkou: Eseje II. (1942–1944)
Přeložila Kateřina Hilská, Argo, 514 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2191

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte