Německá Evropa je pouze rizikem, nikoli faktem. Ač nakládání s Řeckem připomíná diktát, z jednoho kola jednání mezi věřiteli a dlužníkem nelze vyvozovat nastavení budoucí eurozóny, o kterém se teprve bude vyjednávat.
Evropa není sjednocena poprvé. V moderní historii toho již dosáhla francouzská děla v roce 1812 a německé tanky v roce 1942, kdy jeden stát právem silnějšího vnutil své preference ostatním. Od roku 1952 se Evropa sjednocuje pomocí francouzsko-německých paragrafů, které garantují kolektivní rozhodování. Díky tomu má Lucembursko v některých orgánech EU stejnou váhu jako Německo, takže velké státy nemohou bezohledně prosazovat své zájmy, ale musí brát ohledy i na zájmy ostatních.
Německý přístup k řecké krizi vzájemnou ohleduplnost zdánlivě nerespektuje. Konzistentně trvá na požadavcích a odmítá ústupky, což vedlo k vlně úvah o tom, že krize zrodila v Berlíně nového hegemona. Přitom však většina zemí v eurozóně včetně Slovenska je ve vztahu k řecké vládě němečtější než Německo, takže se o žádné jednostranné prosazování zájmů nejedná. Především však nelze ze strategie jednoho vyhroceného jednání usuzovat, jaké bude nastavení jednotné měny, až dojde na dohody o fiskální a politické unii.
Strategické klamání
Tvrdá jednání často vedou hráče k tomu, aby věrohodně předstírali, že jejich cílem je něco, co si vůbec nepřejí. Například dočasný odchod z eurozóny je věcně nesmysl, neboť pokud by se chaos spojený s Grexitem podařilo překonat, není důvod upínat…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
