Konzumárium

Kanadský režisér David Cronenberg, jehož tvorbu lze těžko zařadit do běžných žánrových škatulek, debutoval na poli literárním – románem Konzumárium vycházejícím nyní česky. Ale dá se autor mnoha scénářů ke svým filmům, které ostatně z velké části vyšly knižně, považovat za literárního debutanta? Většina čtenářů k románu přistoupí s očekáváním, které vychází ze znalosti autorova filmového díla – na něž román vskutku navazuje. Na druhou stranu „médium určuje formu“, jak se dočteme na počátku knihy. A Konzumárium je jeho prvním dílem vznikajícím primárně jako literatura. Nejlepší tak bude nebránit se nejistotě, ale přijmout ji za svou. Ostatně – v případě filmů i čtení knihy si nikdy nemůžeme být jisti, co je „skutečná“ realita.

Autorovi filmů Videodrome,Moucha či Crash bylo vždy vlastní groteskní vidění světa a fascinace temnými zákoutími. Zejména v počátcích byl kritizován za příliš otevřené líčení násilí, sexu a tělesných deformací, k nimž posléze přibyl i společenský rozklad. To vše je spjato se zájmem o moderní technologie – a většinu oblíbených motivů najdeme také v knize.  Sám název samozřejmě odkazuje ke konzumu a konzumaci, ale připomíná i slovo vivárium. A skutečně. Cronenberg (72) tu za sklem zkoumá moderní společnost a její typizované hrdiny: lékaře, kteří si podobni šíleným vědcům ze starých hororů hrají na bohy, novináře, kteří svým zobrazováním reality vlastně realitu spoluvytvářejí, a filozofy, kteří při hledání smyslu a pravdy (i slávy) jdou za hranici sebezničení. Můžeme tu sledovat choroby moderní společnosti, její ozdravné i ničivé procesy, její jizvy a hnis. Také kniha sama občas připomíná cosi z literárního odpadu.

Optimismus i rizika

Cronenberg je nejvýraznější tvůrce tzv. fyzického hororu – setkáme se u něj s cizími předměty pronikajícími do těla, které mohou léčit, přetvářet, napadat i ničit. Je fascinován chorobami i procesy, při nichž se součást našeho těla stane naším nepřítelem. Ať už mají fyzický původ nebo vyvěrají z psychiky.  Mutace přitom mají nejen rozměr nemoci, ale zároveň přeměny a rozšíření. A totéž platí pro technologie, které tvoří jednu z hlavních linií románu.

Autor přijímá technologický vývoj jako danost. Nejde mu o to pranýřovat technologickou neproniknutelnost a odosobněnost. Snaží se popsat realitu a především zkoumat reakce lidí. Není ovšem ani zaslepeným technooptimistou: vnímá rizika interakce člověka a technologie, popisuje extrémní případy jejich symbiózy. Otevřeností novým technologiím si rozšiřujeme možnosti, zároveň se však vystavujeme riziku.

Díky knize můžeme propátrat skvělé i strašlivé dimenze pokroku.

To ukazují i hlavní postavy. Třicátníci Naomi a Nathan, moderní partnerská dvojice žurnalistů na volné noze, které spíše než fyzická blízkost spojuje jejich až fetišistická láska ke gadgetům – vždyť „láska ke značce je pro zarytě nerdovské páry citové pojivo“. Technologiemi a vztahem k nim jsou definovány i jejich rozdílné osobnosti. Zatímco Nathan je v přístupu k novinařině a etice ze staré školy – dává přednost kvalitě, osobnímu kontaktu, fyzickému vyhledávání příběhu –, Naomi nedělá problém napsat článek jen za pomoci internetových zdrojů, aniž s objektem zkoumání vešla v kontakt.

Nathan používá kvalitní značkové přístroje, aniž se nechá strhnout novinkami, pro Naomi účel světí prostředky: Nikon s prvotřídním makroobjektivem v její hierarchii „aparátů“ stojí na stejné úrovni s iPhonem. Zatímco Nathan při reportážích čelí skutečnému světu, Naomi se od světa odděluje technologickou bariérou, filtruje si realitu přes obrazovky svých miláčků. A pokud přece jen cestuje za příběhem, vždy s „velkým hnízdem“ těchto udělátek. Jako právě teď, kdy se vydala do Paříže rozplést záhadu kolem prominentní postarší manželské dvojice filozofů Célestine a Aristida Arosteguyových. Oba se záhadně ztratili: po Célestine se v jejich bytě našly okousané zbytky tkání, manžel zmizel beze stopy neznámo kam.

Naomi je fascinovaná nejen jejich teorií konzumu, která vystihuje i její přístup ke světu, ale také filozofy samotnými; jejich intelektuální a erotickou přitažlivostí, jež vyzařuje i ze záznamů rozhovorů. Ostatně ani prvek kanibalismu není bez přitažlivosti. Nathan se ve stejné době nachází na pofiderní budapešťské klinice doktora Molnára, aby nafotil experimentální operaci, při níž jsou pacientce s rakovinou prsu vpraveny do těla radioaktivní implantáty. Ještě víc ho ale přitahuje smrtelně nemocná pacientka Dunja. Ano, kontakt s objektem je jeho metodou – proč se tedy neoddat fascinaci tělem ztrácejícím lidský tvar a vylučujícím parfém smrti. Proč nepodlehnout svůdnosti rozpadu?

Krajina laptopů

Ale každé podlehnutí má svá rizika a Nathan se nakazí záhadnou Roipheho chorobou. Léčba ho přivede do Toronta za starým doktorem Roiphem, ve stejné chvíli následuje Naomi stopy profesora Arosteguye do Tokia. Oba se setkávají s uhrančivými staršími muži, kapacitami ve svém oboru. Roiphe nabízí Nathanovi autorství knihy o prazvláštním syndromu své dcery, s níž žije v ústraní, Arosteguy nabízí Naomi krom svého příběhu rovnou i sám sebe. Nepřekvapí, že se obě linie začnou proplétat – a že se oba novináři zamotají do svých příběhů natolik, až jim hrozí pohlcení.

Konzumárium bylo přijato velmi vstřícně, někteří recenzenti dokonce s poukazem na neúspěch posledních dvou filmů (Cosmopolis a Mapy ke hvězdám) radí tvůrci zůstat u literatury. Některé ovšem popuzuje konec románu, který zpochybňuje vše, co jsme do té chvíle přečetli. Na zpochybňování našeho vnímání jsme však u Cronenberga zvyklí, stejně jako na nejrůznější jiné zlomyslnosti.

Nejkritičtěji se recenzenti pozastavují nad obsesivním popisováním všech těch přístrojů a aplikací, které hrdinové používají. Předpokládejme ale, že titíž lidé by bez problémů přijímali popisy přírodních krás, když by hrdina žil v horském srubu. Proč se stejnou láskyplnou fascinací nepopsat krajinu dotykových obrazovek, laptopů a objektivů? Cronenberg nenabízí ošklivost místo krásy – jak by se mohlo povrchnímu pozorovateli zdát. Jen se snaží pojem krásy rozšířit tak, aby odpovídal moderní realitě, žité realitě mnoha lidí.  A Konzumárium nám v tomto smyslu nabízí trenažér – „aplikaci“, díky níž můžeme propátrat skvělé i strašlivé dimenze pokroku. Prožít temné a hrůzné aspekty naší existence; včetně těch, které potlačujeme a raději si nepřiznáváme, že nás minimálně fascinují.

Autorka je překladatelka.

David Cronenberg: Konzumárium
Přeložil Robert Tschorn, Argo, 281 stran