Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura, Kultura, Literatura

Nobelovku získala autorka, jež popsala sovětského člověka

Jak z příběhů obyčejných lidí udělat velkou literaturu

Autor: Profimedia.cz
Autor: Profimedia.cz

Letošní Nobelovu cenu za literaturu získala běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová. Sedmašedesátiletá investigativní novinářka a prozaička, jež loni navštívila Prahu, byla oceněna za „mnohohlasou tvorbu, která je dokumentem utrpení a odvahy naší doby“. Alexijevičová se narodila na Ukrajině běloruskému otci a ukrajinské matce. Z Běloruska musela kvůli pronásledování režimem Alexandra Lukašenka v roce 2000 emigrovat a teprve po 11 letech se do Minsku vrátila. Ve své tvorbě otevřela témata války v Afghánistánu, jaderné katastrofy v Černobylu, konfliktu na Ukrajině, věnoval se i rozpadu Sovětského svazu. Ten mapuje kniha Doba z druhé ruky, která loni vyšla česky. Její recenzi si zde můžete přečíst:

„Za pět let se může v Rusku změnit všechno, za dvě stě let vůbec nic.“

Chléb, cibule a mýdlo. Tyto tři věci člověk potřebuje, aby přežil, říkával Jeleně Jurjevně její otec. Bojoval za Stalina proti Finům, kteří během noci dokázali „podříznout hlídky i celou rotu“ a krve bylo tolik, že prosákla metrovými závějemi. Padl jim do zajetí a za to šel na šest let do sovětského lágru, protože „zachraňoval vlastní kůži, a ne vlast“. Ale on svoji vinu uznával a žil bez pocitu křivdy, říká jeho dcera.

Taková byla doba. „Budovali velkou a mocnou zemi. A vybudovali ji a porazili Hitlera.“ A pak přišel pád Sovětského svazu a kapitalismus, z jehož příchodu se už Jelenin otec nevzpamatoval. Jelena byla a zůstala komunistkou, pohrdá Gorbačovem i Jelcinem, ale i ona dokáže říct o svém národě: „Geny nám prostě zmršil Čingischán… a taky nevolnictví. Zvykli jsme si, že je potřeba všechny mlátit, že bez bití se ničeho nedosáhne.“

To je život a myšlení ruského člověka 20. století v kostce. Tušíme, že je takové i dnes, protože se nám z východní dáli opět vnucuje v obraze Putina, přitom je nám tak cizí, že ho odmítáme přijmout jako fakt a pro chování současného Ruska hledáme nějaké jiné, racionální vysvětlení. Proto je třeba číst knihu Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Je plastičtější a přesvědčivější než jakákoli politická analýza, byť to zní možná troufale, čtenář z ní porozumí současné ruské duši víc než z Dostojevského. A hlavně: je to zážitek, na který se nezapomíná.

Klesání do pekla

Kniha s podtitulem Konec rudého člověka je tak neobvyklá, že se vzpírá běžným literárním kategoriím. Běloruská spisovatelka Alexijevičová, dnes už hvězda na evropské literární scéně, objevila zdánlivě jednoduchý způsob tvorby: zpovídá stovky lidí a jejich vyprávění sepíše. To, co tuto knihu dělá tak výjimečnou, je však úžasná schopnost autorky proměnit lidské vzpomínky v příběhy, nad nimiž se tají dech.

Literatura má proti životu jednu nevýhodu: knižní příběh jen málokdy může pracovat s prvkem náhody, protože musí mít vnitřní logiku, jež přesahuje pouhý děj. Alexijevičová tuto nevýhodu odbourala a z lidských osudů, jež jsou plné krutých i šťastných náhod, udělala velkou literaturu, v níž vnitřní logiku děje určují dějiny.

„Za pět let se může v Rusku změnit všechno, za dvě stě let vůbec nic.“

Hrdina jednoho z příběhů nemá ani jméno. Žid z Běloruska přežil za války masovou popravu organizovanou Němci. Stál v jámě s maminkou, otcem a sestřičkou a pamatuje si jen, že se probral k životu, když se místní chlapi s rýči prohrabávali hlínou a mrtvolám zouvali boty. Rýč ho sekl do nohy. Chlapi ho vytáhli na okraj jámy a řekli mu: „Utíkej pryč, Židáčku. Možná se zachráníš.“ Utekl k partyzánům a přežil. A nemůže zapomenout. Třeba na ženu, která ukryla ve sklepě raněného partyzána, a někdo ji udal. „Celou rodinu pověsili uprostřed vesnice. Děti jako první. Jak ta žena křičela! Tak lidé nekřičí, tak nekřičí ani zvířata.“

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka • Autor: Pistorius & Olšanská
Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka • Autor: Pistorius & Olšanská

Válka a vězení jsou dvě nejdůležitější ruská slova, říká další z postav. Architektka Anna M. se jako malá ocitla s matkou v lágru v Kazachstánu, kam ji poslal Stalin. Matka brzy umřela a pak umřel i Stalin. A Anna vzpomíná na ten den: „Jak žít bez mámy už jsem věděla. Ale jak žít bez Stalina?“

Marija Voješonoková neví, kdy se narodila; ví jen, že je „kolonistka“. Za války byli její rodiče posláni na Sibiř, tam se Marija narodila. Žili u jezera v zemljankách. „V zimě jsme ztráceli vědomí, jako stromy, z hladu jsme upadali do zimního spánku.“ Maminku i otce pohřbili spolu se sestrou Vlaďou, která brzy onemocněla, „kůže se jí loupala jako papír“, a zemřela také. Mariju poslali do dětského domova, kde dostala první kabát.

Její příběh je z těch, které nemají logiku. Měla rovněž umřít, ale jako zázrakem ji vypátrala její teta a vzala k sobě na vesnici. „Sedím na lavici v chalupě strýčka Stacha, přišla celá vesnice, lidé stojí a pláčou.“ Marija se celý život snaží zvítězit nad minulostí a utrpením, vzít ho „do svých rukou“, protože jedině to má smysl. „Proč bychom jinak klesali do pekla?“

Všichni jsou oběti

Ta otázka je klíčová. Jaký smysl má utrpení? V Rusku je odpověď jednoznačná: je to cena za velikost. Alexijevičová se snaží svými otázkami dobrat k devadesátým létům, k Jelcinově éře, kdy Rusko přestalo být velikým impériem, kdy „kilo masa stálo 320 rublů a učitelka Olga dostávala výplatu 100 rublů“.

Vzpomínky jsou vždy stejné: chaos, do něhož vtrhly peníze, jejichž sílu Rusové nikdy předtím nepoznali. Většina zpovídaných na tu dobu vzpomíná s odporem, ale třeba hudebnice Olga Karimovová si zamyšleně položí otázku: „Kde jsou ti krásní lidé, které jsem v devadesátých letech vídala na ulicích? Copak všichni odjeli pryč?“

Kniha vyšla v originálu před dvěma roky, tedy ještě předtím, než Rusko anektovalo Krym a začalo válčit na východě Ukrajiny. Přesto je v ní tento vývoj obsažen: touha Rusů vrátit svému životu smysl, vrátit smysl svému utrpení, se prolíná téměř každým příběhem. Jak zazní v jedné z debat po pohřbu sovětského generála: „Rus potřebuje takovou ideu, ze které běhá mráz po zádech a naskakuje husí kůže.“

Takových citátů, jež mají ambici být definicí národní duše, je v knize nepřeberné množství a mimoděk dokazují, že Rusové nepochybují o své výjimečnosti: „Rus se pro štěstí nenarodil. (…) Opravdový vlastenec může Rusku přát jen okupaci. (…) Ruský člověk není obchodník, klidně vám věnuje poslední košili, ale jinde si ji ukradne.“

Výjimečná je však i autorka knihy, protože naslouchá lidem s nekonečnou empatií a vypráví jejich příběhy plné hrůzy, ale také lásky a jednoduchého štěstí s pochopením pro ruské dějiny. Dějiny, jichž jsou všichni oběťmi – ať už jsou to vrazi, udavači, hrdinové, obětavé ženy, vězni či věznitelé.

Čtenář tuto empatii sdílí, nicméně jedno mu neschází z mysli: že tento svět není náš a nedej bože, aby byl. Má soucit s Annou Iljiničinou, která o sobě říká: „Tak moc jsme byli všichni zblblí. Sovětského člověka v sobě jsem se zbavovala celá léta, vylévala jsem ho ze sebe po kbelících.“  Jenže i Anna je jen součástí ruských dějin. Evropské myšlení v nich má svoje místo, ovšem vždy prohrávající. Jak ostatně říká režisérka Irina Vasiljevová: „Za pět let se může v Rusku změnit všechno, ale za 200 let vůbec nic.“

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka
Přeložila Pavla Bošková, Pistorius

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].