Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Od věci

Terapie hejtem

Jiří Vaněk
Jiří Vaněk • Autor: Matěj Stránský

Doktorské platy, gel na vlasy či trdelník – to vše a mnohem víc si za čtyři roky své existence podal blog 1000 věcí, co mě serou. Hejty (satirické internetové příspěvky) na něm čtou denně tisíce lidí, vydávají se knižně a tvůrci za ně získali Křišťálovou lupu. Na jejich přípravě se podílí i scenárista Jiří Vaněk (36).


Co vás dnes rozzlobilo?

Zrovna dneska asi nic. Konec roku mívám dlouhodobě spíš bezdůvodně smutnej, než nějak konkrétně naštvanej. Psali jsme před časem hejt na nedělní odpoledne, kdy na mě pravidelně sedá deprese – a prosinec je holt takový nedělní odpoledne celýho roku. Takže řeším téma hejtu na příští týden a zatím nic nemám. Ani tramvaj mi neujela.

To je pro někoho, kdo každý týden píše rozzlobené texty na internet, asi docela problém. Jaké to vlastně je mít za sebou téměř devět stovek textů?

Když jsme začínali, přicházelo to samo. Těch prvních dvě stě tři sta se psalo rychle, byly to věci, na které měl člověk už dlouho pifku, takže některé hejty byly napsané za deset minut. V poslední době už hledám témata mnohem komplikovaněji. Jsme ale aktuálně na čísle 874, tu tisícovku už dotáhneme.

Jak vznikl nápad založit takový blog?

Jednou jsme s kamarádkou celou noc pili a při tom kecali, co všechno bychom spolu mohli podniknout – založit kapelu, natočit film, začít revoluci a tak. Pak jsme se po dvou týdnech setkali a řekli si, že to všechno jsou hodně náročné věci, ale třeba blog že se dá udělat relativně rychle. Začít psát hejty – v podstatě fejetony nebo sloupky – jako odpověď na americký blog 1000 Awesome Things – byl právě nápad kolegyně Anče. Tak jsme to zkusili.

Na paškál si berete třeba mytí auta nebo hipstery – proč ne politiku? Na tu vždy lidé nadávají hodně.

Poměrně snadno by šlo psát třeba blog 1000 věcí, co mě serou na Miloši Zemanovi. A určitě by to mělo velkou čtenost a obrovský ohlasy v komentářích – ale já bych se zpronevěřoval sám sobě, žiju trochu ve vnitřní emigraci a velká politika mě moc nezajímá. Takže u Zemana jsem psal jen o jeho bonmotech, jeden hejt jsem věnoval Paroubkovi. Ale psát jednotlivě o dílčích krocích politiků mě nebere, za dva roky budou mnozí dávno zapomenuti. Zato menstruace nebo lidi, co neumějí zipovat na dálnici, budou lézt na nervy vždycky.

O Češích se říká, že jsou hodně negativističtí. Nepodporujete tu blbou náladu?

Naším cílem není na něco nadávat, primární je napsat článek, nad kterým se lidi zasmějí. Pro mě osobně to funguje trochu jako terapie. Doufám, že většina čtenářů nečte naše články tak, že si řekne – „ty jo, to jsem vůbec nevěděl, že by mě to mohlo štvát, tak mě to teď bude štvát taky“, ale že si řeknou „a jo, tohle mě štve“ a tím, že si to přečtou, se jim uleví.

Blog píšete spolu s produkční Annou Vodrážkovou (26) a s šéfem webových magazínů Petrem Cífkou (31). Jak se dá blog psát takhle v trojici?

Každý si vybírá svoje téma a první verzi textu dá přečíst i zbylým dvěma. Ti se mu snaží poradit, co vylepšit, byť to někdy vypadá jenom tak, že člověk řekne „hele, k tomuhle nemám co říct, ta věc mi vůbec nevadí, napiš si to, jak chceš“.

Váš první hejt byl na hejtery samotné – není to trochu protimluv?

To bylo schválně, mám rád paradoxy a věci jsou málokdy černobílé. Obecně ve spoustě hejtů píšu, že se daná věc dá do určité míry akceptovat a chápat, ale že to nesmí překročit nějakou mez. Snažím být v běžném životě pozitivní člověk a hejtování si nechávat na blog. Nemám rád lidi, kteří neustále něco hejtují a všechno je pro ně problém – je strašně únavné s nimi být.

Kdybyste měli psát o tom, co vás v těchto dnech těší, o čem by to bylo?

Tak určitě o synovi, v březnu mu budou tři a je s ním ohromná legrace. A co se práce týká, jsem nadšený z premiéry hry 1000 věcí, co mě serou aneb tvoje bába je komedie. Tři herci z libereckého Divadla F. X. Kalby ji podle našich textů připravili ve Studiu PalmOFFka, hraje se v Rock Café a na premiéře se lidi docela smáli. To člověka, co se snaží živit humorem, pochopitelně potěší vždycky.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte