Zemřel italský spisovatel a jazykovědec Umberto Eco

Ve věku 84 let zemřel v pátek Umberto Eco.  Byl nejen spisovatel,  ale také estetik, historik umění, sémiotik - a jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy. Byl profesorem na univerzitě v Bologni.  Zemřel ve svém domově v pátek kolem 22:30 středoevropského času, oznámila rodina. Spisovatel dlouhou dobu bojoval s rakovinou, uvedla agentura AFP. Eco se proslavil hned svým prvním románem Jméno růže.  Bbestsellery staly i další Ecovy romány Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany a Pražský hřbitov. Připomeňte si ho recenzemi některých jeho děl - Zpověď mladého romanopisce,Dějiny legendárních zemí a míst, Knih se jen tak nezbavíme - i jeho eseji.

I intelektuální knihomilství může být svižná zábava.

Zrod svého slavného románu Foucaultovo kyvadlo vysvětluje Umberto Eco následovně: v paměti mu utkvěl fascinující pohled na ohromný stroj, který viděl kdysi během svého života v Paříži. A také obraz jeho samého, jak jako malý kluk hraje na trubku na pohřbu jednoho z členů italského hnutí odporu. Kterak ale vyprávět příběh, jenž by tyhle dva dávné záchvěvy vzrušení spojil?

Jak vypráví ve své poslední knize Zpověď mladého romanopisce, bylo k jeho vzniku potřeba obsedantního až úmorného shromažďování těch čtenářsky sebeméně podstatných detailů: například jak přesně příkré jsou schody, spojující dvě klíčové budovy v románu? Jaké ulice hlavní hrdina mine na své blouznivé noční cestě Paříží? A jak dlouhý může být dialog dvou přátel, aby se stačil odehrát, než jednou z těchto uliček projdou? Zkrátka žádné náhlé osvícení, žádná drásavá potřeba vyjádřit své nitro, jak Eco s mírným pousmáním komentuje častý mýtus o spisovatelích. Jen úmorná mravenčí práce – a samozřejmě čirá radost z vyprávění a tvoření vlastního, složitého a komplikovaného románového vesmíru.

Podobných drobných ironií je Zpověď mladého romanopisce plná. I sám název je sebeironický: italský autor se jako romanopisec zrodil teprve v roce 1980, kdy publikoval román Jméno růže,takže „v příštích padesáti letech jich jistě ještě vydá mnohem víc“. Název je i mírným úskokem vůči čtenáři. Romanopisec Eco se jim ve své knize nijak nezpovídá, nýbrž je jen za pečlivého dozoru nechává nahlédnout do své spisovatelské dílny, detailních plánků míst, v nichž se jeho romány odehrávají, schémat vztahů mezi postavami, poznámek, které si během svého psaní pořizoval. Hledači autorských intelektuálních zajímavostí a anekdot tady jistě naleznou, co hledají. Knihaje ale nakonec mnohem zajímavější pro ty, kdo hledají něco víc.

Zpověď mladého romanopisce je totiž především literárním a teoretickým traktátem, kde autorova vlastní spisovatelská minulost je jen záminkou k mnohem širším úvahám: o podstatě existence fiktivních literárních postav, interpretaci a autorství, literárním seznamu jako žánru, o vztahu románových světů a světa skutečného. Zdaleka se při tom neomezuje jen na své vlastní knihy. Často si půjčuje motivy z Joyce, Rabelaise, Borgese: tedy jeho oblíbených a jemu podobných budovatelů literárních světů.

I intelektuální knihomilství může být svižná zábava.

V této souvislosti je poutavé především Ekovo líčení jeho až obsesivního vztahu k přesnosti i těch nejnepatrnějších detailů: vysvětluje jej tím, že jako spisovatel nepíše román, nýbrž tvoří nový autonomní svět. A ten musí být co nejkomplexnější. A čím složitější a důmyslnější je, tím je také bohatší a nabízí svým čtenářům nespočet interpretačních cest, o nichž ani autor sám nic netušil. Právě proto si spisovatel musí svou roli demiurga náležitě užít, tvrdí, neboť ve chvíli vydání knihy jeho úloha končí. Jím stvořený svět žije dál vlastním životem, a tak mu i u těch nejbizarnějších a nejméně zamýšlených čtenářských výkladů nezbývá než pokrčit rameny a připustit, že to tak „může být, možná i to má kniha vskutku obsahuje“.

V celé knize vzbuzuje rozporuplné pocity snad jen tvrzení, že jednou z funkcí románových postav je být lakmusovým papírkem absolutní pravdivosti výroků v našem světě. Jinými slovy: nemůžeme-li něco tvrdit s takovou jistotou, jako že Superman je Clark Kent a Anna Kareninová spáchala sebevraždu, není to nezpochybnitelná pravda. Což pravda jistě je. Ovšem tuto jistotu máme proto, že se na svět Anny Kareninové díváme zvnějšku, jsme v jistém smyslu vševědoucí. Toho ve skutečném světě nikdy nedosáhneme (alespoň zaživa ne). Lakmusový papírek osudu Anny Kareninové nám tedy v ničem neposlouží, leda k potvrzení těch nejbanálnějších pravd.

Podobné pře o „epistemologickou funkci fikčních postav“ by Eka snad – alespoň krátkou chvíli – bavily. Jak víme z jeho publicistiky a vlastně i románů, je to bystrý a brilantní pozorovatel každodennosti i v jejích nejvšednějších polohách. Ve Zpovědi mladého romanopisce si ale užívá pohodlí dát volný rozlet svému ryze akademickému, intelektuálskému knihomilství. A protože je to Eco, je to svižné, poučné i zábavné. Jak jsme u něj zvyklí.

Umberto Eco: Zpověď mladého romanopisce
Přeložil Petr Onufer, Argo, 176 stran