Kultura Knihy

Jiří Brdečka

Otevřený pohled na život a dílo tvůrce Limonádového Joea

Tereza Brdečková: Jiří Brdečka
Tereza Brdečková: Jiří Brdečka • Autor: Arbor vitae

Napsat monografii o vlastním otci, aniž by člověk sklouzával k mramorizování předka, to je samo o sobě obtížný úkol. A zůstat věcný i v případě, že rodičova nejplodnější léta spadají do dvou totalit, jimiž musel proplout, to už je zadání v podstatě nesplnitelné. Tereze Brdečkové (57) se obojí vcelku podařilo: její portrét Jiřího Brdečky (1917–1982) překvapuje nejen střízlivostí při popisování životních peripetií tohoto spisovatele, výtvarníka, scenáristy a režiséra, ale také vyhmátnutím palčivých otázek, které se pojí s naší kulturou v období nacistické okupace a komunismu.

Reklama
Reklama

I Brdečková sice často končí u konstatování, že ve filmu se prostě musejí dělat kompromisy, jinak si v něm člověk neškrtne. Přesto se ve své snaze empaticky popsat lavírování umělců dostává na řadě míst mnohem dál, než je ve zdejších krajích zvykem.

Co je uvnitř

Ústřední text monografie pojala jako osobní vzpomínku. Začíná jedním z posledních vzájemných setkání. O Vánocích roku 1981 už byl Jiří Brdečka vyčerpaný psychicky i tělesně. „Svých zhruba třicet krátkých filmů považoval za výpověď o svém vnitřním světě, snovém, groteskním, výtvarném, a hledal pro něj filmový jazyk a výtvarný výraz. Žil většinou v hrozné době, ale paradoxně právě ona mu to umožnila. Mohl své vize a představy formulovat (…) svobodně, jako kdyby žil na Západě, ale v lepších podmínkách a bez starosti o komerční stránku věci. Mohl si vybrat nejlepší malíře, hudebníky a animátory,“ píše Tereza Brdečková.

Klíč k tomu, proč mu taková práce stála i za cenu věčných ústupků, autorka nachází už ve válečném období. Tehdy se její otec poprvé uzavřel do vnitřní emigrace: jako autor tištěných příběhů Limonádového Joea (vycházely v roce 1940 v časopisu Ahoj) po vzoru svého smyšleného hrdiny unikl do krajů, v nichž platily jiné zákony než v realitě. V nich se mohl svobodně prohánět na divokých koních a poznávat exotické země, i když byly skutečné hranice zavřené. Nástup komunistů k moci ho pak utvrdil v přesvědčení, že nejbezpečnější bude vydávat svědectví „nikoli o tom, co je venku, ale o tom, co si nosím uvnitř“.

V prostředí animovaného filmu tak začali ožívat všichni ti jeho Pérákové, špatně namalované slepice či milenci chodící do lesíčka na čekanou. Za Špatně namalovanou slepici získal v roce 1963 hlavní cenu na mezinárodním festivalu v Annecy. Brdečková ovšem nejúspěšnější léta svého otce nelíčí jako „zlatá šedesátá“, neboť za vší pomíjivou slávou – nejvíce díky zfilmovanému Limonádovému Joemu – vnímal Brdečka (i jeho dcera) okolní marasmus: „V Československu pozdních šedesátých let možná panoval kulturní zázrak, ale ze všeho nejvíc se tato země podobala omšelé krajině duchů, kde dobře už bylo, a to hodně dávno.“

Vedle podrobného vstupu do světa Brdečkových filmů autorka čtenáře zavádí i do prostředí večírků, kde se spříznění přátelé ujišťovali, že je normální svou tvorbou natírat falešným pozlátkem zemi, v níž šlo všechno od desíti k pěti. Ti starší na to byli zvyklí od války, ti mladší od padesátých let. Ilustrativní je v tomto ohledu líčení idylické atmosféry na „zámku plném spisovatelů“ v Dobříši, kam s rodinou Brdečka odjížděl pracovat a odpočívat, a kde nikoho nenapadlo se zabývat tím, co se děje v nedalekých uranových lágrech.

Vkusná kolaborace

Po srpnové okupaci už bylo jasné, že nové poměry žádný film na růžovo nepřetře. Brdečka v roce Palachovy smrti natočil snímek Metamorfeus, v němž pomocí rozfázovaných fresek z Pompejí ukázal, jak kultura zmírá barbarskou zlovůlí. V jeho převážně úsměvné tvorbě je to víceméně jediné ostře kritické dílo. Emigrovat ale odmítl. Tušil, že by se na Západě neuživil, respektive že by musel točit jím nenáviděné reklamy. V jednom dopise přiznal: „Tohle je mi jasné: vyjma nepatrné hrstky hrdinů, myslím těch opravdových, budeme nakonec všichni zase kolaborovat a jde jen o to, aby tato kolaborace byla vkusná a nepodřezávala jiným krk. (…) Snad se mi to podaří, aniž bych se nějak výjimečně ušpinil.“

Tereza Brdečková nezastírá, že se mu to úplně nepovedlo. V čase jejího přijímacího řízení na FAMU podepsal Antichartu a ona si dodnes láme hlavu s tím, nakolik to udělal proto, aby mohla vystudovat. Na normalizaci československého filmu se ale nepodílel. Místo aby se jako řada kolegů povozil na něčích zádech, stáhl se ještě víc do sebe a tvořil ve studiu Bratři v triku stíhaný chatrným zdravím a sílícími chmurami.

Jeho dcera se nebojí čtenáře seznámit i s dosti intimními detaily. V sedmé dekádě jako by veřejný prostor přestal existovat, místo divokých večírků se lidé odreagovávali na chatách a před televizí. A také v rozvětvených partnerských mnohoúhelnících. „Lidé se nerozváděli, měli více pochopení pro partnerovy touhy. Stačilo být vězněm ve vlastní zemi; být uvězněn v manželství, to už bylo příliš,“ píše Brdečková s tím, že tahle velkorysost panovala i mezi jejími rodiči.

Ke konci života Jiřího Brdečky byly natočeny dva velmi populární filmy podle jeho scénáře, Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech. Platí pro ně to co pro Joea: ortodoxní milovníci westernů či verneovek možná nebudou souhlasit, ale pro nás ostatní se v těchto komediích naplno projevila Brdečkova originální ironie, pro niž sice není nic svaté, jež se ale zároveň ničemu nevysmívá se zlým úmyslem.

Předlohu ke Třem veteránům už nestihl dokončit a musel ji po něm dopsat Zdeněk Svěrák. Také Faunovo velmi pozdní odpoledne natočila Věra Chytilová až rok po smrti scenáristy. Jako předobraz nepraktického bohéma jí posloužil právě Brdečka; film se dokonce natáčel ve staroměstském bytě, kde dříve se svou rodinou bydlel.

Čekání se vyplatilo

Při listování výpravnou monografií čtenář často narazí na dva Brdečkovy souputníky:  Jiřího Trnku a Adolfa Hoffmeistera. Ti se svých monografií dočkali už před dekádou. Dojem z nich byl ale rozpačitý: zatímco Trnku pojal kunsthistorik Luboš Hlaváček v nesmyslných národoveckých barvách jako přímého dědice Mánesa, Smetany, Němcové a Alše, u Hoffmeistera se zase tým kolem teoretika Karla Srpa vyhýbal všem kontroverzím kolem jeho podílu na poválečné likvidaci české svobodné kultury.

Čekání se tedy u Jiřího Brdečky vyplatilo. Díky jeho dceři před sebou máme nejen jeho komplexní portrét, ale také příběh člověka, kterému podle všeho právě všechny kompromisy doprovázené depresemi a potlačováním vzteku zkrátily o několik let život a tím i možnost tvořit. Při pohledu na aktuální kulturní dění se nelze ubránit pocitu, že takové příběhy se – a to bez totalitního tlaku – dějí i dnes.

Tereza Brdečková: Jiří Brdečka
Arbor vitae, 348 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1783

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte