Jaroslav Pustina
Jaroslav Pustina • Autor: Archiv autora

Vzrušením jsem ani nedospal. Nastává můj den D. Vyskočím z postele a jdu si udělat kávu. Mručím nad nevábnou vůní levného instantního patoku, ale co – vzbudí mě to. Vyřídím ranní hygienu, sbalím notebook a nervózně šmátrám po propisce. Budu ji dneska potřebovat na podepsání výpovědi. Je načase vyrazit na schůzku.

Cestou na autobus mě napadne, že jsem se asi mohl ještě najíst – přece jen budu venku několik hodin a počasí už konečně připomíná zimu. Můj nápad na zakoupení margotky u místního Vietnamce však ztroskotá při pohledu na hodinky – už jdu zase pozdě! Přidám do kroku. Z Modřan do Karlína je to s jedním přestupem třicet minut. Sedím v autobuse a počítám, jak moc velký tragéd jsem. Přijedu asi o deset minut později, to není tak hrozné. Jak to ale zapůsobí na mou budoucí šéfku? To je ta správná otázka…

Konečně vystupuji na Křižíkově a kvapným krokem jdu na Rohanské nábřeží. Je mi zima. Můj jediný reprezentativní kabát je spíše vhodný na období, kdy ze stromů teprve slézá listí. Novostavby na Rohanském nábřeží vytvářejí impozantní linii moderních kancelářských budov. Samý byznys. Musím si ten pohled užít, protože za pár týdnů mi už nejspíš přijde zcela banální.

Moje budoucí šéfka působí dojmem, že si mého zpoždění ani nevšimla. Omluvím se a setkám se s chápajícím úsměvem. Uf… Setřu pot z čela a usadím se v miniaturní místnosti. Dnes jsem tu proto, abychom doladili poslední nejasnosti naší budoucí spolupráce. Dozvídám se, že byznys roste, zákazníků je dost, práce ještě víc a můj životopis je zkrátka naprosto ideální pro nabízenou pozici. Chvíli poslouchám její monolog o firemních plánech, expanzi do zahraničí, franšízách a o potřebě kvalitních lidí, kteří to všechno umožní. Pak již jen slyším sám sebe říkat: „Tak já vás nebudu už dlouho napínat a jdu do toho.“

K napínání jsem měl své dobré důvody. Pracuji totiž u konkurence a jsem zkrátka dobrý v tom, co dělám. Když mě oslovil kamarád s nabídkou této práce, tak jsem celý týden nepřemýšlel nad ničím jiným. Odejít, či zůstat? Lepší odborné zázemí a vyšší plat však nakonec zvítězily. Tato schůzka rozptýlila mé poslední pochybnosti.

Odcházím ze své nové firmy a mísí se ve mně spousta pocitů – dva hlavní jsou štěstí a nejistota. Není ale čas přemýšlet, musím spěchat na Chodov ke svému starému zaměstnavateli. Vytisknu na firemní tiskárně dvě kopie výpovědi a jdu do kanceláře jednatelky firmy. Absolvuji krátký rozhovor o důvodech svého odchodu, dohodneme se na předání práce a já obejdu všechny kanceláře a rozloučím se se svými už bývalými kolegy. S kopií výpovědní smlouvy ztěžka dosednu na židli a začnu si balit věci.

Cítím se zvláštně. Je to poprvé v životě, kdy jsem dal výpověď. Jsem šťastný i smutný zároveň a při odchodu se ještě jednou podívám na obrovské logo svého bývalého zaměstnavatele na budově. Zapálím si cigaretu a vydám se na cestu domů zachumlaný do svého pláště před padajícím sněhem.

Je to pro mě zajímavá zkušenost. Před půl rokem po studentovi psychologie v pátém ročníku neštěkl ani pes, pracoval jsem za pár šupů, psal všude možně články, živil se brigádně a práce v oboru byla jen vzdáleným snem. Všude chtěli dokončené vzdělání a leckde i aspoň započatý terapeutický výcvik, na který jsem neměl peníze. A teď jsem na roztrhání. Konkurence mě přetahuje do své firmy a nabízí mi lepší podmínky a plat. Rozhodně je to dobrý pocit plný satisfakce. Asi opravdu končí krize a já můžu konečně ochutnat plody svého studia a dosavadní práce. Dorazím domů, natáhnu se na gauč a na moment zavřu oči. Ještě než blaženě usnu, hlavou mi probleskne: „Life is good.“

JAROSLAV PUSTINA,
student psychologie a projektový specialista 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte