Celá Evropa se baví o ekonomických sankcích proti Rusku, o tom, jak ovlivní náš život. Státy a obchodníci budou krvácet ve velkém, voličům se zdraží plyn a zanevřou na zvolené politiky. Novináři a intelektuálové se chytají za hlavu, že nejsme po desetiletích blahobytu schopni couvnout ani o píď, postavit se razantně na obranu svých hodnot a rozumně se omezit ve svých možnostech a potřebách. Nepřímo to potvrdil můj kolega chirurg na sále, jinak velmi schopný a laskavý padesátník, který vychoval čtyři děti: „Proboha, proč my se vůbec mícháme do Ukrajiny? Proč je nenecháme, ať si to tam s Ruskem vyřeší sami? Copak je to náš konflikt?“ Mlčel jsem, předělat jeho myšlení není v mých silách. Místo toho jsem uvažoval, jak se poperu s oním avizovaným omezením svobod a statků, až k nám dorazí, a ptal jsem se v duchu, jsem-li připraven.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
