Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Mladí a zmatení

Nejprozkoumanější generace...
Nejprozkoumanější generace... • Autor: Matěj Stránský

„Jsi už dospělý?“ Prostá otázka, na kterou by ještě před dvaceti lety odpověděla většina tehdejších dvacátníků bez většího zaváhání „ano“. Dnes je ale vše jinak. Po škole, ať už střední nebo vysoké, dnes na mladé absolventy automaticky nečeká ani svatba, ani dítě, ale svoboda, o jaké si desítky a stovky generací před nimi mohly nechat jen zdát. A spolu s tím se objevuje spousta otázek. Mladí lidé, jejich rodiče i celé vědecké týmy mají nové téma: proč jsou dnešní dvacátníci úplně jiní, než byli jejich rodiče?

Reklama
Reklama
Reklama

Tomáš se neumí rozhodnout. Zatímco jeho rodiče přemýšlejí, jestli mají ještě sílu změnit práci, kam pojedou na dovolenou a zda už nenastal čas pořídit si další nové auto (jejich vrstevníci v horším případě řeší partnerské krize a děsí se ztráty práce), je Tomášova otázka mnohem obecnější. Co se životem? Je mu čtyřiadvacet, zanedlouho by měl skončit vysokou školu a může dělat vlastně cokoli. Možnosti, kudy se svobodně vydat, se vlastně ani nedají spočítat, a tento fakt je tíživější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Z jistého úhlu pohledu má Tomáš v rukou všechno: titul z mezinárodních vztahů na dosah, studijní pobyt v Americe za sebou a rodiče, kteří ho i navzdory občasným konfliktům finančně podporují, ať se rozhodne pro cokoli. Nikdo ho netlačí k tomu, aby se oženil, pořídil si dítě a začal spořádaně živit rodinu. Právě naopak – z každé strany slyší, že právě tohle je to životní období, které by si měl užít. „Mám spoustu možností a pro jednu se časem budu muset rozhodnout. Mám strach, že si vyberu špatně,“ vysvětluje vysoký štíhlý mladý muž v džínsech a bílém triku nad šálkem čaje.

Není to jenom pocit. Před pár týdny Tomášovi zazvonil telefon. Na druhém konci linky byla marketingová agentura s nabídkou brigády na tři dny v týdnu. Pokud by se jim Tomášova práce líbila, byla zde podle nich reálná šance, že by si ho nechali a on by se mohl pustit do šplhu po kariérním žebříčku. Mělo to logiku: Tomáš se před pár měsíci přihlásil na další bakalářské studium a vybral si právě marketing. Na jedné straně sice toužil pracovat v diplomatickém sboru, na druhé se však obával, že by ho psaní reportů pro ministerstvo nebavilo. Zadní vrátka se tedy rozhodl hledat v reklamě. Když však telefon s nabídkou opravdu zazvonil, Tomáš ucukl. „Chtěli po mně rozhodnutí hned do telefonu a já řekl ne. Nechtěl jsem se vázat a bál jsem se, že skončím na roky někde v nějaké korporaci. Třeba by to tak vůbec nemuselo být, ale lekl jsem se,“ vysvětluje. Místo toho se rozhodl dopřávat si ještě chvíli luxusní nejistotu, pojištěnou pohodlným rodičovským zázemím.

Osvědčený reklamní znak dospělosti v podobě modelu škola-svatba-dítě dnes de facto neexistuje.

Tweetni to

Tomášův zmatek rozhodně není ojedinělý. „Spousta lidí mezi dvacítkou a třicítkou se dnes nachází ve stavu, kdy se tak dlouho rozhlížejí, až si najednou uvědomí, že jim čas protekl mezi prsty a nestalo se nic,“ říká třicetiletý spisovatel Marek Šindelka, pro nějž je studium vlastní generace součástí práce a zmatek či roztříštěnost, které s sebou téměř neomezená svoboda přináší, se snaží zachytit ve svých knihách. „Nemají kariéru, nepostavili se za nic v životě. Je to taková nesnesitelná lehkost bytí,“ popisuje život současné generace, která nemá žádný návod, jak vlastně dospět. Venkovní tlak neexistuje, konec školy se odkládá, prolíná se s prací, vztah není dávno nevyhnutelně spojený s manželstvím a osvědčený reklamní znak dospělosti v podobě modelu škola-svatba-dítě dnes de facto neexistuje. Místo něj je tu několik let nevyznačených cest, které vedou všemi směry.

mladí lidé (ilustrační foto)
mladí lidé (ilustrační foto) • Autor: Matěj Stránský

Odpověď na to, kam se vydat a co má být vlastně vodítkem, Šindelka nemá. A nemá ji ani psychologie, i když se hodně snaží a pro období, které Tomáš i řada ostatních prožívá, už má název – emerging adulthood, což se do češtiny trochu neobratně překládá jako „vynořující se dospělost“. Volně ohraničené období mezi dvacítkou a třicítkou dnes pro spoustu mladých lidí není automatickým vstupem do dospělosti, ale obdobím netušené svobody a zároveň stresu. Dospělost však nenastává později jen ze společenského hlediska – vědci už vědí, že dospělým se náš mozek stává mnohem později, než je zákonná hranice osmnácti let. A společenské změny mu prvně v historii umožňují dospět tak, jak by si sám přál.

Britney to ví

V polovině devadesátých let si tehdy téměř čtyřicetiletý psycholog z Michiganské státní univerzity Jeffrey Arnett uložil jednoduchý úkol – vyzkoumat, co lidé považují za hranici dospělosti. Jemu samotnému se v té době po letech studia a výzkumů konečně povedlo najít práci, v níž chtěl zůstat, a ženu, kterou si chtěl vzít, a začal se cítit „naprosto dospěle“. Byl zvědavý, jestli jeho studenti cítí dospělost podobně,  začal jim klást otázky a s každou další odpovědí narůstalo jeho překvapení. Velká část z nich se navzdory právní plnoletosti za dospělé nepovažovala a ukončení školy, vlastní bydlení či manželství na tom mnoho neměnily. Místo toho jmenovali mladí lidé jako znaky dospělosti schopnost přijmout odpovědnost za své činy, dělat vlastní rozhodnutí a mít na to vše vlastní peníze. V něčem jejich popis připomínal hrdiny slavného seriálu Přátelé, který tou dobou začínal válcovat televizní obrazovky: byli sice dospělí, ale žádné milníky dospělosti, které měli sociologové poctivě vypsané, se na většinu svobodných a bezdětných respondentů nevztahovaly.

Ještě lapidárněji to vystihla v roce 2001, kdy už Arnettovy výzkumy běžely naplno, tehdy dvacetiletá Britney Spears, když nazpívala písničku I’m Not a Girl, Not Yet a Woman (Nejsem už dívkou, ale ještě ne ženou). Za méně než čtyři minuty shrnula pocity celé nastupující generace. Popová princezna, známá spíše jednoduchými popěvky, zde zpívá, že se cítí zachycena někde uprostřed: nepotřebuje už ochranu jako dítě, ale necítí se dospělá a ze všeho nejvíc potřebuje čas, aby se mohla postavit na vlastní nohy. Což je zhruba to, co Arnettovi řekla léta jeho výzkumů.

Arnett mezitím pochopil, že to, na co narazil, nebudou jen názory jedné generace a došlo mu, že stojí před mnohem větší změnou podobnou „objevu adolescence“. Už mnoho let totiž víme, že člověk dosahuje pohlavní zralosti mnohem později než jeho kolegové ze zvířecí říše. Důvod je podle vědců prostý – v jistém momentu si lidský mozek „uvědomil“, že je pro něj výhodnější nechat si jistý čas na naučení se dovedností, které mu umožní lépe přežít, než se okamžitě pustit do rozmnožování. Výsledkem je dlouhé období tělesné proměny dítěte v dospělého jedince. A zatímco tohle se za poslední tisíce let existence lidstva moc nezměnilo, jiné věci se změnily zcela totálně.

Průměrný věk při prvním sňatku
Průměrný věk při prvním sňatku • Autor: Zdroj: ČSÚ

Pro lepší ilustraci – divadelní adaptace Romea a Julie věrná originálu, ve které by si nehynoucí lásku vyznávali třináctiletá dívka a její o málo starší přítel, by v dnešním publiku zanechala buď komický, nebo rovnou lehce nepříjemný pocit. A i když se za poslední století ve zdejších končinách přece jenom brali mladí lidé starší než třináct let, připomínalo jejich dospívání to dnešní jen velmi málo. Volnost a prostor na objevování vlastní identity nahrazovala pomoc rodičům s domácností, mladšími sourozenci a zejména u mladých žen příprava na jejich budoucí roli matky a hospodyně.

Prudký rozvoj na přelomu 19. a 20. století tlačený průmyslovou revolucí vklínil mezi tyto dvě životní fáze ještě třetí – adolescenci. To, že mladí lidé neprocházejí jen fyzickými, ale i postupnými psychickými změnami, popsal už v roce 1904 ve své přelomové práci nazvané prostě Adolescence americký psycholog Grannwille Stanley Hall. Vycházel z toho, že tehdejší nové zákony v jeho zemi zabránily mladým lidem do šestnácti let pracovat a místo toho se je snažily delší dobu držet ve škole. Což vytvořilo prvně prostor k tomu, aby měli mladí lidé čas na vzdělávání, interakci ve skupině vrstevníků a zejména na sebe a na objevování toho, co je zajímá, či na hledání si svého místa ve společnosti.

Triumf v mozku

Jeffrey Arnett už deset let tvrdí, že podobné nové životní období se nám nyní vytváří rovnou před očima. Z toho, jak se v posledních letech opět mění životní rozvrh většiny lidí, se zdá, že jeho teorie má cosi do sebe. Díky rostoucí délce přípravy na většinu povolání a mnohem větší toleranci k předmanželskému sexu a soužití partnerů bez papíru se na Západě zvýšil průměrný věk vstupu do manželství. Třicítku už překročil v případě obou manželů třeba v Austrálii a Velké Británii a v Česku tuto hranici zatím pokořili aspoň muži (ženy se drží těsně pod ní).Vzniká tak období zhruba deseti let, kdy člověk už není pod kontrolou rodičů, ale není ani svázán závazky k partnerovi a dětem. „Je to období velmi rozdílné od adolescence, zaměřené mnohem víc na nezávislé objevování,“ píše Jeffrey Arnett ve své knize Emerging Adulthood, která tuto myšlenku v roce 2004 poprvé oficiálně uvedla do světa. Není to žádná pozdní adolescence a nehodí se zde ani termín raná dospělost, jelikož ten by naznačoval, že dospělosti už bylo dosaženo. Což si řada dvacátníků o sobě jednak nemyslí a jednak by to neodpovídalo ani tradičně definovaným vstupům do dospělosti, jako je právě manželství či rodičovství.

mladí lidé (ilustrační foto)
mladí lidé (ilustrační foto) • Autor: Karel Cudlín

I navzdory tomu všemu se může vynořující dospělost jevit v porovnání s dětstvím nebo adolescencí jako poměrně mlhavý a uměle vytvořený termín, který nekopíruje vývoj těla. Opak je však pravdou. Arnettův největší triumf se totiž ukrývá v lidském mozku.

V roce 1991 odstartovali američtí neurologové pod vedením Jaye Giedda dlouhodobý výzkum pro tamější The National Institute of Mental Health, který měl sledovat vývoj mozku u pěti tisíc dětí od tří do šestnácti let. Vědci čekali, že po dosažení tohoto věku se vývoj mozků mladých lidí zklidňuje a nic zajímavého se v něm dít nebude. K jejich překvapení se však mozky měnily dál, účastníky výzkumu si zvali zas a znovu a po opakovaných návštěvách přišli na to, že pochody, které se původně spojovaly s adolescencí, trvají mnohem déle.

Dnes se neurologové shodují, že dynamický vývoj mozku trvá zhruba do pětadvaceti a odehrává se zejména v jeho „přední části“ a v tzv. mozečku. „Kůra v přední části frontálního laloku je ta, která má na svědomí impulzivní reakce nebo vytváření dlouhodobé strategie a třeba i formulaci odpovědi na otázku, co udělám se svým životem,“ prohlásil Jay Giedd v roce 2010 pro magazín The New York Times. Zmíněná část mozku, která spolu s impulzivním chováním ovládá i emoce, dozrává (na rozdíl od limbického systému, kde emoce vznikají) mnohem déle. Tato složitá formulace v praxi znamená, že ještě dlouhá léta po pubertě mladí lidé postupně dospívají a impulzivní či emotivní rozhodnutí postupně nahrazují těmi racionálními.

Navzdory tomu, že tento rozměr mozku vědci zaznamenali teprve nedávno, přijetí faktu, že dvacetiletý člověk ještě není úplně dospělý, není nové. Třeba Krista Nevšímalová ve své knize Informatorium moderní ženy z roku 1905 píše: „Není radno, aby se dívky před svým 24. rokem vdávaly. Žena v manželství nesmí býti nedospělým děckem.“ Podle ní je potřeba, aby se dívky na svou roli v rodině připravily. Co však dělat, pokud není jasně dáno, na co se vlastně máte připravovat?

Až přijde hypotéka

Dvaadvacetiletá Marie odešla z domu, když jí bylo osmnáct, a na rozdíl od svých vrstevníků nezamířila na kolej, ale do společného bydlení s kamarády a na brigády. „Nebyly za tím žádné konflikty s rodiči, ty se objevily, až když jsem prohlásila, že se chci odstěhovat. Měla jsem jednoduše potřebu bydlet sama,“ vysvětluje. Za čtyři poslední roky vystřídala Marie ve stěhovacím maratonu, který dnes absolvuje většina dvacátníků, bydlení sdílené s kamarády naplněné večírky i vlastní podnájem, když získala pocit, že potřebuje být sama. Dnes Marie bydlí se svým přítelem a postupně se propracovala přes brigády k práci, která ji baví: jako produkční zařizuje koncerty. A zatímco tuto část ujasňování si vlastní cesty má Marie za sebou, projevuje se hledání jinde. Hodně cestuje, stopem projela velkou část Evropy. A čas od času dostane chuť se něco naučit – jako třeba hrát na kytaru nebo číst japonsky. Je to sice zábava, ale spousta lidí v generaci jejích rodičů se není schopná srovnat s tím, že oni sami v tomto věku dávno řešili rodinu nebo kariéru. Kytara ani letmé studium japonštiny sem rozhodně nepatřilo. Marie si otázku, co jí zmíněné dovednosti v budoucnu přinesou, rozhodně neklade. „Jsou věci, které jsem se nestačila naučit, a pak věci, které se ještě ani nechci naučit,“ říká a vysvětluje, že největší problém jí aktuálně dělá to, co označuje jako „zařazení se do systému“. Jinak se ale  vlastně cítí dospělá.

50 dospivajici
50 dospivajici • Autor: Respekt

A to je v jejím věku docela výjimka. Což by okamžitě podepsal profesor psychologie Petr Macek z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny na Masarykově univerzitě v Brně. V Česku bychom jen těžko hledali člověka, který ví o mladých dospělých více než on. Zhruba posledních deset let v Brně vede výzkumy týkající se právě „vynořující se dospělosti“. Z jeho prací plyne, že drtivá většina dvacátníků Mariin pocit dospělosti nesdílí. Ve věku od jednadvaceti do třiadvaceti let se za dospělé považuje, vesměs bez rozdílu pohlaví, méně než třetina lidí. Naopak dvě třetiny se cítí „někde mezi“. Tento pocit postupně mizí, ale ještě těsně před třicítkou o sobě jako o dospělých mluví jen něco přes polovinu lidí. Žádné porovnání s minulostí neexistuje, Petr Macek to však vidí jako překvapení. Minimálně proto, že on sám po škole a svatbě akceptoval svoji tehdejší dospělost, jasně ohraničenou těmito body, jako prostý fakt, který ho nikdy nenapadlo nijak zpochybňovat.

Podle profesora Macka se dnes v generaci, kde 50 procent studujících pracuje a žije s partnerem i bez svatby, stírá jasná hranice dospělosti – práce i škola, stejně jako vztah a manželství se volně prolínají. Nad otázkou, kde tedy dnes vlastně hledat skutečný přechod, se nejdříve dlouze zamyslí, a pak položertem odpoví „hypotéka“. Jeho odpověď nemusí být daleko od pravdy – hranici dospělosti podle vědců dnes už nenastavují body ustavené společností, ale spíš ochota přijmout dlouhodobý závazek. A k tomu je potřeba se dopracovat. „V tradičním modelu byla dospělost spojená s převzetím odpovědnosti za druhé, dnes je spojená i s tímhle, ale nejdříve s nutností převzít odpovědnost sám za sebe,“ vysvětluje Macek.

To má v praxi dva důsledky. O generaci označované jako mileniálové se často mluví jako o nejsebestřednější skupině společnosti a týdeník Time ji loni na titulní straně jednoho z vydání pojmenoval jako Me Me Me generation (Generace Já Já Já), což podle odborníků souvisí se snahou využít volnost zejména na hledání vlastní cesty a identity. Druhým důsledkem jsou deprese. Ve výzkumu, který uskutečnila Clark University na tisícovce mladých dospělých ve Spojených státech, řekla třetina z nich, že se často cítí být v depresi, a více než 70 procent respondentů označilo tuto fázi života za stresující. Na depresivní stavy a neschopnost se zařadit často narážejí ve svých výzkumech i čeští vědci. „Míra nejistoty a fakt, že člověk má na sobě rozhodnutí, které za něj kdysi dělali druzí, nejsou úplně jednoduché,“ vysvětluje Macek.

Šestadvacetiletý Petr při otázce, jestli je dospělost taková, jak si ji představoval, pokrčí rameny – žádné konkrétní představy totiž neměl. „Možná mohla být o něco lehčí,“ řekne po chvíli. Z pohledu zvenčí si nemá na co stěžovat – žije s rodiči, má k dispozici jejich auto a svůj příjem dělí mezi malý příspěvek „na domácnost“, spoření a vlastní utrácení. Idyla kluka se spoustou peněz a volného času získává trhliny, když se člověk podívá na to, že z práce se vrací pravidelně po deseti či dvanácti hodinách a pracovní víkendy nejsou pro mladého firemního ekonoma výjimkou. Hlavní motivací je zde strach o práci: Petrovi trvalo půl roku a tři zkušební doby, než se mu povedlo najít si práci – o něco déle, než student s červeným diplomem původně čekal. A je si vědom toho, že při současném počtu absolventů by ho nebyl velký problém nahradit. A pak je tu tíživý pocit odpovědnosti „za všechno“, zejména za sebe a za svůj život. Když se mu to vše zdá moc, vyjede si Petr po práci s přáteli z dětství ven a snaží se na chvíli zapomenout, že by už měl být papírově dospělý.

Tohle odmítnou

S vynořující se dospělostí se vynořuje i otázka, jak s touto, zatím ještě pořád ne obecně platnou, teorií vlastně naložit. Cest, jak se dnes stát dospělým, je totiž spousta a stejně tak, jako mohl někdo v minulosti odkládat manželství, může dnes do něj někdo jiný vstoupit ve dvaceti. Ani Jeffrey Arnett se netají tím, že toto období je kulturně determinováno a naplno „propuká“ zejména v zemích, kde je vysoká životní úroveň, funguje zde rozvinutá demokracie a vše se děje v atmosféře svobody, která prostor na objevování poskytuje. Obecně se vědci shodují, že v těchto zemích postupně dochází ke změnám, jimž se budou muset tamější společnosti přizpůsobit. Třeba ve školství. „Ujasnění si identity jednotlivce je něco, co se odehrává zejména během vynořující se dospělosti,“ uvádí v jednom ze svých odborných článků Arnett. „V důsledku toho přetrvávající požadavek v Evropě, aby se patnáctiletí lidé rozhodovali, jaký profesní směr si vyberou, budou mladí dospělí čím dál častěji odmítat.“

Nastupující generace může svět kolem sebe změnit i jinak. V kombinaci s občasnými výroky o pohodlnosti nebo neochotě přijmout odpovědnost se objevují zprávy, že mladí dospělí dnes nechtějí pracovat přesčasy, ale chtějí mít dostatek času na své blízké a zájmy. U mladých, kteří mají místo hypotéky a dětí spoustu ideálů, to dává smysl. V Česku, kde v průzkumech téměř třetina mužů (a o něco méně žen) přiznává, že kvůli práci šidí svoji rodinu, to platí dvojnásob. Poslouchat v této situaci první generaci lidí, která si to měla opravdu čas pořádně rozmyslet, rozhodně není na škodu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte