Tomáš C. Havel
Tomáš C. Havel • Autor: Archiv autora

Vstal jsem jako každý den a udělal, co obvykle člověk ráno dělává – možná s tím rozdílem, že jsem se modlil – jak to obvykle kněží a řeholníci dělávají. Při snídani už se mi ale zase honilo hlavou, co se lidem ráno hlavou honívá. Co všechno asi dnešek přinese? Ledacos jsem předpokládal, leccos jsem tušil a leccos jsem, jak se později ukázalo, ani neutušil.

Byl 23. srpen, sobota, a mě jako duchovního správce farnosti Putim a zároveň šéfredaktora jednoho časopisu pro děti čekal den plný lidí. V Putimi totiž měla být v rámci Švejkových slavností odhalena jeho socha, myslím, že první u nás, ve světě už nás předběhli. Zároveň se mělo konat setkání přátel tohoto časopisu. Shoda termínů byla náhodná a potěšila mě, protože si myslím, že spolupráce církve a obce může být dobrá věc. Domluva se starostou zněla: při bohoslužbě vzpomenu padlé vojáky a loutkové představení na návsi využijí také „kosteloví“ rodiče s dětmi.

Po bohoslužbě, kterou jsem měl ještě ráno v Písku, jsem se vydal do Putimi. Na faře jsme vynášeli stoly a židle, bubny do týpí, přivítali jedno poloprofesionální rodinné hudební těleso, výtvarnici a další dvě desítky ochotných párů rukou a nohou, jejichž majitelé přivezli luky, vzduchovky, voskovky, loď, další stany, lavičky, tácky a várnice na čaj.

Blížilo se poledne a já jsem se začal pomalu soustředit na to, o čem bude vhodné promluvit. V myšlenkách jsem se vracel ke vpádu ruských vojsk a k aktuálním válkám na Ukrajině, v Iráku nebo Sýrii. Snažil jsem se tomu trochu porozumět, zformulovat do vět a přidat k tomu věčnou otázku, co s tím má Bůh společného a zda vůbec je.

Nakonec to nebylo nejhorší, bohoslužba proběhla a já se vydal na farní zahradu. Byl jsem rád, že byla plná dětí, že jsem tady měl přátele, že bylo co jíst i pít a že jsem nebyl sám, kdo přiložil ruku k dílu. K rodinám s dětmi se začali přidávat také lidé, kteří sem přijeli na Švejkovy slavnosti odjinud. Mě si vyhlédl jeden pán, který by, jak se ukázalo, na faru normálně nepřišel.

Byla to zvláštní situace. Stáli jsme před opravenou farou na posečeném trávníku, po kterém pobíhaly děti, a já slyšel kázání plné výtek a „dobrých“ rad na téma, jak se církev o ten majetek nestará a co by měla dělat, aby se o něj starala dobře. Inu, ne každý, kdo má oči, ještě musí vidět, pomyslel jsem si a začal se koukat na hodinky, omluvil se a vydal se na náves na program obce – na loutkové představení.

Slavnost to byla vskutku velkolepá. Lidé ve vojenských uniformách a kostýmech, lazaret s řeholními sestrami, plno stánků – pánbůhví, jaké zboží nabízely… V duchu jsem chtěl pochválit agenturu, ale z pódia se ozývala velice zvláštní hudba. Naslouchat v půli srpna písním sovětské éry, jako je Kaťuša, to chce silný žaludek. Chápu, že byl Švejk, respektive Hašek, na ruské frontě, ale na takové? Čekal jsem, že uslyším staré dobré „hašlerky“ nebo aspoň tu o císaři pánu a jeho rodině, a místo toho – zpívající mažoretky – marfušky!

Posluchačům to nevadilo a organizátorům nevadilo ani to, že za pódiem se mělo konat loutkové představení. Prý ještě poslední písnička, řekl kdosi, jenže té poslední se ne a ne dobrat. Když už byla třetí „ta poslední“, rozhodl jsem se zbaběle utéct z boje a zanechat děti osudu. Zastavil jsem se až na břehu rybníka, a když jsem viděl kamarády z fary, jak vozí děti do rytmu písně „na garmošku zahrááli, všichni kolem zpívááli“, začal jsem si připadat divně.

„Večer to prý bude ve zprávách,“ řekl mi kdosi, a protože už večer byl, uklidili jsme, odnosili lavičky, sbalili stany, vyfoukli loď, umyli várnice, rozloučili se a já zamkl vrata fary.

Když jsem večer usínal, ten zvláštní, trochu rozpačitý pocit ještě nezmizel.

Autor je farářem v Putimi

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte