Zachraňte Nadju Savčenkovou

Dokáže zaběhnout patnáct kilometrů ve sněhu s patnáctikilovým nákladem, několik nocí nespat a bez jídla vydrží minimálně týden. V běžném životě by důsledky výsadkářského výcviku měly pro mladou ženu jenom omezené využití, v ruském vězení se však fyzická výdrž může hodit. Přesně tam se třiatřicetiletá ukrajinská pilotka Nadja Savčenková ke konci června ocitla. Podle Putinových lidí nese podíl na smrti dvou ruských novinářů. Podle ukrajinských a evropských politiků byla prostě unesena ruskými ozbrojenými silami. Je fakt, že Rusku se nejslavnější vojačka současnosti může náramně hodit. Pro Ukrajinu znamená zatím spíše nejasnou volbu: uvěznění elitní důstojnice může tuto zemi ještě více zastrašit. Nebo naopak.

Prostě k nám utekla

Ve strohé místnosti sedí připoutaná k žluté trubce pohledná žena. Vypadá klidně, s představiteli samozvané proruské Luhanské národní republiky, kteří ji v polovině června zajali a teď ji točí na video, mluví docela sebevědomě. Občas obrací oči v sloup nad jejich naivními otázkami nebo se smutně usměje, jako by tušila, v jak bezvýchodné situaci se ocitla. Její jednotka součástí bojů proti proruským povstalcům na východě Ukrajiny oficiálně nebyla. Nadja, rozhodnutá jít na východ bojovat, se tento technický nedostatek rozhodla překonat tak, že si vzala dovolenou a přidala se k jednotce dobrovolníků Ajdar, která čítá asi čtyři stovky bojovníků a jakých se v současnosti na východě Ukrajiny pohybují desítky ve snaze udržet východoukrajinské území tam, kde to státní síly nezvládají.

„Čím se uvažuje za kormidlem: Hlavou, nebo rozkrokem?“ Nadja Savčenková

„Složila jsem ukrajinskému národu přísahu, že budu chránit teritoriální integritu Ukrajiny,“ odpovídá na záznamu, když se jí povstalci ptají na důvod, a odmítá, že by ji k tomu měla vést touha po adrenalinu nebo penězích. To, jak přesně se před jejich kameru dostala, není zcela jasné, zprávy mluví jen o tom, že 17. či 18. června věci zcela zjevně nešly podle plánu a při snaze dostat zraněné kolegy z palby padla Nadja do zajetí. V následujících dnech se objevily výše uvedené záznamy rozhovorů, ze kterých bylo zjevné, že pilotka se pořád nachází v okolí města Luhansk. Vyjednávání ukrajinských představitelů s povstalci o propuštění Savčenkové nikam nevedla a pak se na několik dní po ukrajinské pilotce slehla zem.

Osmého července se nečekaně objevila v zadržovací cele v ruské Voroněži zhruba pět hodin jízdy od Charkova a šest od Luhansku. Podle ruských médií byla ukrajinská pilotka zadržena při pokusu překročit ruské hranice v přestrojení za uprchlici. Nikdo z autorů tohoto vysvětlení však neřeší podstatnou otázku: co by zkušená a dobře zorientovaná ukrajinská důstojnice vlastně měla v Rusku pohledávat. Vysvětlení ukrajinských médií je přímočařejší – pilotku odevzdali Rusům luhanští povstalci a je to jen další důkaz vzájemné spolupráce. Tuto verzi podporuje i vyjádření samotné Savčenkové, která ukrajinskému konzulovi při návštěvě ve věznici popsala, jak ji s pytlem na hlavě povstalci v několika vozech převáželi na neznámé místo.

Mnohem podstatnější než cesta za mříže je však samotný důvod pobytu ve věznici. Nadja Savčenková čelí obvinění z podílu na vraždě dvou ruských novinářů poblíž Luhanska. Igor Korneljuk a Anton Vološin, oba z ruské státní televizní a rozhlasové společnosti VGTRK, zemřeli při palbě nedaleko Luhansku ve stejném období, kdy byla zadržená Savčenková. Ruští vyšetřovatelé z jejich smrti viní „její“ batalion Ajdar, jmenovitě velitele Sergeje Melničuka, který měl palbu nařídit. Savčenková měla jako navigátorka o pozici novinářů i civilistů vědět a předat tyto informace velení skupiny. Ukrajinská strana oponuje, že novináři se pohybovali mimo bezpečnou zónu bez akreditace. Je přitom velice nepravděpodobné, že by obě strany přiznaly omyl v jakémkoli ze sporných bodů. Pro Rusko je absolutně klíčové tvrdit, že Savčenková se na jeho území ocitla sama a dobrovolně. V opačném případě by totiž její předání potvrzovalo spolupráci Ruska a proruských povstalců, kterou Kreml jak známo už měsíce popírá. Zároveň by šlo o únos ukrajinské občanky na území jiného státu, který v mezinárodní politice nemá co dělat. Ukrajinské ministerstvo zahraničí na svých stránkách uvádí, co všechno tím Rusko porušilo – od dohod o lidských právech a svobodách až po smlouvy, podle nichž měla Savčenková okamžité právo na návštěvu konzula.

Pro ukrajinskou stranu je naopak klíčové nepřiznat odpovědnost za smrt ruských civilistů, která by podpořila tvrzení Ruska, že ukrajinská vláda ohrožuje ruské a rusky mluvící občany.

Jako G. I. Jane

Nadja Savčenková má jako nejznámější ukrajinská vojačka svoji cenu, a pokud by koncem devadesátých let nebyl natočen film G. I. Jane, ve kterém se Demi Mooreová snaží propracovat do ryze mužské jednotky, skupoval by už někdo teď práva na natočení jejího příběhu. Dcera kyjevského zemědělského inženýra se v sedmnácti rozhodla, že se stane pilotkou. A umínila si Charkovskou vojenskou leteckou akademii, kde pro ženy místo nebylo. „Máte jediný problém – jste holka,“ vzpomíná Nadja později v rozhovoru na odpověď, které se jí dostalo při pohovoru. „Okamžitě jsem odpověděla: Čím se uvažuje za kormidlem letadla? Hlavou, nebo tím mezi nohama?“

Odpovědí na tohle mladé uchazečce ovšem bylo prosté konstatování, že je drzá a dveře jsou tamhle. Když se později Savčenkové jako jediné absolventky-ženy v celém ročníku (celé to trvalo devět let a čtyři pokusy) ptali, podle jakého kréda se v životě řídí, uvedla, že vidí cíl, ne překážky. V rámci něj zřejmě poslechla radu jistého generála, za kterým se vydala poté, co ji poprvé vykopli: obejít školu a dokázat své schopnosti nejdříve v armádě. Z Nadji se stala radistka nebo, jak říká ona sama, telefonní záznamník, rychle pochopila, že tudy cesta nevede, a přihlásila se k první ukrajinské výsadkářské jednotce. O ženu však nikdo nestál, a aby se velitel jednotky nevhodné uchazečky zbavil, dal jí za úkol proběhnout ve sněhu s jeho vojáky patnáct kilometrů s patnáctikilovým vakem, aniž by za nimi zaostávala. Nadja svolila, uspěla a o týden později si už stěhovala věci k výsadkářům, kteří uzavírali sázky o to, kdo ji dostane do postele. Když se o rok později znovu dostavila na charkovskou akademii, opět jí ukázali dveře s tím, že odsloužila málo. Nadja se vrátila do kasáren a přidala se k rotě, která mířila do Iráku – opět jako jediná žena, tvrdohlavě rozhodnutá stát se vojenskou pilotkou i přesto, že v civilním letectví by mohla létat už dávno.

Po návratu se na vysněnou školu konečně dostala a poté sloužila v armádě. V roce 2009 si jí všimli lidé z rozvojového programu OSN a použili ji v propagaci boje za rovnoprávnost pohlaví. Ukrajinská televize o ní natočila dvacetiminutový dokument, objevila se v řadě článků i televizních pořadů. Příběh vojačky, která se prosadila v ryze mužské profesi, prostě táhne. Rovněž jako táhne příběh pilotky doma považované za hrdinku, zajaté nepřítelem a vyšetřované za podíl na sporné vraždě.

Naše hrdinka

Ukrajinskému konzulovi trvalo plných osm dní, než obdržel oficiální povolení Savčenkovou v Rusku navštívit. Během nich samotná vězeňkyně držela na protest vůči této izolaci hladovku. Konzul jí vzkázal slova podpory od ukrajinského prezidenta Petra Porošenka. Ten prý dohlíží na její případ osobně a situaci telefonicky konzultuje s Angelou Merkelovou i Françoisem Hollandem. Z debaty nic konkrétního nevzešlo vyjma Merkelové mlhavého příslibu podpory Evropské unie. Ukrajinské ministerstvo spravedlnosti plánovalo v době uzávěrky tohoto čísla Respektu požádat Evropskou radu, aby Savčenkové přisoudila status rukojmí.

Západní politici jsou evidentně opatrní a nechtějí ve sporném případě zaujímat žádné jednoznačné stanovisko. Jako obvykle je živo především na sociálních sítích. Příběh mladé pilotky sdílejí tisíce Ukrajinců s dodatkem, že Nadja je jejich hrdinka.

To je však zatím vše. Oficiální představitel ruské vyšetřovací komise Vladimir Markin se nechal slyšet, že Kyjev má stejné šance dostat Savčenkovou zpátky „jako to, že se Porošenko stane americkým prezidentem“. Magazín Time spekuluje, že její zajetí může být revanší za americkou akci v podobě zadržení ruského občana Romana Selezněva, syna ruského politika Valerije Selezněva. Tohoto muže zatkla 11. července americká bezpečnostní služba za to, že se z počítačových systémů údajně pokoušel získat informace o amerických kreditních kartách. Zadržení Selezněva na Maledivách mimo americkou jurisdikci označil Kreml za únos ruského občana – stejnou formulaci používá pro popis toho, co se stalo Savčenkové, i Kyjev. Z ukrajinské pilotky by se tak mohla stát cenná komodita, pokud by se Rusko rozhodlo získat Selezněva výměnou zpátky.

Savčenková je ale především skvělým propagandistickým nástrojem a Rusko bylo evidentně ochotné riskovat mezinárodní odsouzení, jen aby ji dostalo. „Dcera satana“ – tak nazvaly ukrajinskou pilotku   například ruské noviny Tvoj děň. Odhad Putinových propagandistů ale nemusí být nutně správný. „Rusko dlouhodobě podceňuje ukrajinské národní cítění,“ říká pro magazín Time Timothy G. Ash, který se věnuje výzkumu východní Evropy pro Standard Bank v Londýně. Podle jeho logiky Moskva výměnou za propagandu na opačné straně hranice vytváří další a další mučedníky a sjednocuje Ukrajince, kteří chtějí svoji hrdinku zpátky.

Místní soud ve Voroněži rozhodl, že do 30. srpna bude Savčenková ve vyšetřovací vazbě, a ruská média k datu přidávají slovo „minimálně“. Co bude dál, nikdo neví. Pokud se Rusko nerozhodne využít ji jako výměnu za Selezněva a místo toho ji bude soudit za účast na vraždě, má před sebou velmi nejistou perspektivu. Na její podporu sice vystoupil Evropský parlament, který požaduje její okamžité propuštění i propuštění dalších vězňů, ale na podobné výzvy Rusové obvykle nijak nereagují.