Když Thomas Edison sepisoval manuál pro možné využití jeho převratného vynálezu – fonografu –, jmenoval hned na čtvrtém místě namluvené knihy, které měly usnadnit přístup nevidomých lidí k literatuře. To se psal rok 1877. O necelých sto let později se americký básník Dylan Thomas nechal přemluvit, aby na gramofonovou desku načetl několik svých básní, čímž se z pomůcky pro handicapované poprvé stala komerční – a brzy také velmi oblíbená – forma, jak si literaturu užívat a zpestřit nejen četbou, ale i poslechem zprostředkovaným hercem nebo samotným autorem textu.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 65 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
