Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Pouhá pravda o Ivanu Blatném

Literární dokument o životě nejzáhadnějšího českého básníka se stal Knihou roku

Titul Kniha roku získala v soutěži Magnesia Litera obsáhlá biografická próza Martina Reinera nazvaná Básník – román o Ivanu Blatném. Již loni na podzim vyhrála Cenu Josefa Škvoreckého a pak bezkonkurenčně zvítězila v tradiční anketě o knihu roku Lidových novin, kde obdržela nejvíc hlasů v její novodobé historii. V kategorii prózy však - možná překvapivě – zvítězil Petr Stančík s knihou Mlýn na mumie. Literu za knihu pro děti a mládež získali Ondřej Horák a Jiří Franta s titulem Proč obrazy nepotřebují názvy. Při této příležitosti odemykáme recenzi Knihy roku i vítěze prozaické kategorie. Zároveň připomínáme rozhovor s autorem románu Básník a také  debatu o knihách nominovaných v prozaické kategorii, kterou má smysl číst i po zveřejnění výsledků.  

 

Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném
Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném • Autor: Torst

Reklama

Když spisovatel a knižní nakladatel Martin Reiner před třemi lety vydal novelu Lucka, Maceška a já, vylíčil v ní své setkání s básníkem Ivanem Blatným, asi nejtajuplnější postavou české literatury. Před válkou se o něm mluvilo jako o „českém Rimbaudovi“ a brněnské krasavice mu padaly do postele.

Mezi jeho blízké přátele patřil Josef Kainar a Jiří Orten, jeho patronem byl Vítězslav Nezval, po kterém by možná za příznivějších dějinných okolností převzal roli národního básníka. Pak ale Blatný v roce 1948 zůstal v exilu ve Velké Británii a o pár let později zmizel na více než dvacet let za zdmi psychiatrických klinik. Mnozí byli přesvědčeni, že už je po smrti, jenže v roce 1979 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers vyšla jeho nová sbírka Stará bydliště a způsobila v exilu i doma v Československu pozdvižení. Největší z českých lyriků 20. století stále žije a tvoří.

V den, kdy Martin Reiner zazvonil u zelených dveří s klepadlem ve tvaru lví hlavy, už z brněnského dandyho zbývala jen připomínka. Do křesla starobince v anglickém Edensoru se posadil drobný vetchý stařík. Chyběly mu zuby, fleky na kalhotách svědčily, že už má dávno po plesové sezoně. Humor prý však Blatnému zůstával. Zemřel o rok později, 5. srpna 1990, na chronickou chorobu dýchacích cest, zřejmě důsledek nezřízeného kuřáctví.

Martin Reiner propadl jeho poezii na konci osmdesátých let. Podílel se na převozu Blatného pozůstalosti čítající více než dvě stě tisíc veršů z Londýna do Památníku národního písemnictví, organizoval slavnostní ukládání jeho ostatků na brněnském Slavíně, napsal o něm desítky textů a natočil o něm dokument. Posledních deset let pak v literárních kruzích i médiích trousil poznámky o tom, že se pokouší jeho tajuplný osud literárně zpracovat, ale že se mu neustále vzpírá.

Mezi mnoha příčinami zmiňoval dvě hlavní. Bylo těžké k Blatného rozporuplné osobnosti proniknout, protože básník často nerozuměl ani sám sobě. A když se o to autor pokusil, uvízl v pasti psychologizace. „Změnil jsem jména. (…) Dokonce jsem ten příběh zkusil vyprávět ve třetí osobě. Byl to zbytečný pokus,“ popisuje Reiner své tápání ve své předchozí knize. „On ráno vykročil, vyrazil na bílou pláň stránek, ale sotva jsem se trochu ponořil do vzpomínek a začal jako stopař hledat ty nejpřesnější formulace, zmizel mi z dohledu, a už jsem tu byl jen se svými někdejšími radostmi a strastmi. A přesně a pouze z takto přízemního důvodu je v této knize všechno pravda. Pouhá pravda.“

Zní to banálně, ale „pouhá pravda“ bez jakýchkoli fabulací a interpretací se ukázala být onou spolehlivou cestou, jak o životě Ivana Blatného vyprávět. Mnozí asi budou pochybovat, zda jde vůbec o román, nebo spíš o monografii, či literární dokument ve stylu nového žurnalismu, jaký pěstovali Truman Capote nebo Norman Mailer. To je však vedlejší. Podstatné je, že kniha Básník. Román o Ivanu Blatném se skvěle čte. Je objevná a poutavá. S detektivním zápalem a stopařskou vášní ohledává osud brněnského básníka, aniž jej překvapivými odhaleními ochudila o mnohoznačnost a tajemství.

Drobné drby avantgardy

U zrodu vyprávěcí metody Martina Reinera jistě stála i technická příčina. Přestože během těch více než dvaceti let nasbíral a objevil obdivuhodné množství detailů z Blatného života, jakmile se dostal k etapě jeho britského exilu, musel nutně uvíznout na faktografické mělčině. Nebylo dokonce ani o čem fabulovat. Básník tehdy trávil tisíce a tisíce hodin v naprosté prázdnotě nebo rutinním naplňování ústavního režimu psychiatrických klinik, které si zpestřoval kouřením, onanií, zíráním na televizi a vzácně také povyražením s prostitutkou, jež mu personál toleroval. Martin Reiner proto použil osvědčenou vojenskou lest. Slabinu své výchozí pozice proměnil v přednost. Když nemohl proniknout k zákoutím Blatného života dveřmi, vlezl tam oknem, a vytvořil románovou koláž.

Martin Reiner
Martin Reiner • Autor: HN, Martin Svozílek

Brněnský život básníka nahlíží skrze paměti a osudy jeho nejbližších přátel Nezvala, Kainara, Ortena a dalších. Ten exilový pak očima jeho ošetřujících lékařů, které se mu podařilo najít, a příbuzných. Střídá esej a románové vyprávění, publicistický výklad prokládá citacemi z autentických dokumentů – deníků, veršů, zpráv StB.

Historii bombardování Brna na konci války odvypráví ve vložené povídce, jejímž hrdinou je pilot jednoho z amerických letounů. A zmíněná psychiatrická léta, kdy Ivan Blatný podle svědectví lékařů trávil celé dny před televizí, pojednává jako esej o počátcích televizní kultury a hlavních mediálních kauzách té doby, které básník musel pasivně přijímat ze zářící obrazovky.

Podstatné je, že ani při tomhle neustálém a dynamickém pozměňování úhlů záběru, švenkování a zoomování kniha neztrácí soudržnost a tah. Sugestivnost jejího nápaditě komponovaného příběhu vyplývá především z bezpočtu atraktivních detailů a šťavnatých drbů, jimiž Reiner udržuje čtenáře ve zjitřeném stavu. Je obdivuhodné, s jakou důsledností se pustil po sebenepatrnější stopě, kterou za sebou Blatný zanechal. Majstrštykem je především komentovaný rozhovor s lékařem Johnem Pippardem, jenž brněnského básníka několik let ošetřoval a své vyprávění dokládá i popisem tehdejších alternativních léčebných metod.

O pečlivosti Reinerova přístupu ale svědčí spíše spousta těch drobných objevů. Uveďme aspoň jeden: Ivan Blatný kdysi spolu s Jiřím Ortenem sepsali povídku, v níž vylíčili milostné dobrodružství jednoho horkého léta. Martin Reiner vypátral jednu z jeho protagonistek – teď už v dosti pokročilém věku –, která se k romanci zasněně doznává, podotýká ovšem, že došlo nanejvýš na polibky. To však nemohla vědět tehdejší Ortenova partnerka Věra Fingerová, jež – jak decentně popisuje autor – svou bolest z nevěry svěřila Ortenovu příteli Františku Halasovi a ten ji utěšil „v míře vrchovaté“.

Podobně pečlivý a netaktní je Reiner i v mnoha dalších případech. Jsou to přirozeně bulvární a mnohdy až obskurní detaily, bez nich by však Ivan Blatný a vůbec celá tehdejší avantgardní básnická scéna ztratili něco podstatného ze své živosti.

Líná kachna

Každá zvolená metoda má ovšem svá úskalí. Jak autor Ivana Blatného neustále obchází, pozoruje cizíma očima nebo zabírá z pohledu dějinných událostí, dozvídáme se mnoho faktů o dané době a vedlejších postavách, ale hlavní hrdina jako by nám pořád unikal. Je těžké se do něj vcítit a splynout s ním. Platí to hlavně pro předválečné období, kde Reiner může vybírat mezi mnoha svědectvími a dokumenty. Paradoxně blíž je pak Blatnému v časech exilu, kdy mu nezbývá nic jiného než se soustředit a setrvat především u něj. Možná je v tom i záměr. Právě exilové období Ivana Blatného bylo dosud zahalené mlhami Avalonu.

Sedmnáctiletý Ivan Blatný (vlevo) s Josefem Věromírem Plevou a Vítězslavem Nezvalem.
Sedmnáctiletý Ivan Blatný (vlevo) s Josefem Věromírem Plevou a Vítězslavem Nezvalem.

Hlavní záhadou, kolem níž Reiner neustále krouží, je jeho psychická nemoc, kvůli které byl v Británii hospitalizován. Jak svědčí jeho přátelé i lékaři, trpěl sice stihomamem, že ho StB či KGB po jeho proslovu v zahraničním rozhlasu, v němž odsoudil totalitní politiku nového režimu, unese zpět do Československa. Není divu, k několika takovým případům na počátku padesátých let skutečně došlo. Blatný se navíc rozhodně nechoval podle dobových společenských norem. Kupříkladu se občas svlékal na veřejnosti.

Skutečně ale jeho chování vykazovalo známky paranoidní schizofrenie, jak určila jedna z diagnóz? Nebo šlo zčásti o účelovou strategii, kterou se básník vyhýbal jakékoli práci? Zpočátku neuměl anglicky a manuálně byl naprosto neschopný. Nedokázal ani zatlouct hřebík. Zato v nemocnici měl nepřetržitou péči, ustlanou postel a drobné kapesné. Na cigarety a prostitutky to stačilo. Ostatně stejnou metodu použil už za války. Vyhnul se vojenské docházce i totálnímu nasazení, když se nechal na tři týdny hospitalizovat v brněnské nemocnici u svaté Anny.

A ještě jedna podstatná věc: jak vyplývá z Reinerova vyprávění, prožíval svůj básnický osud v patetickém významu toho slova – jako prorocký. Odmítal, aby si ho společnost jakkoli nárokovala. Naopak měla o jeho výjimečný talent a pohodlí neustále pečovat. Podle mnoha uvedených svědectví svou pasivitou až parazitním způsobem života neustále iritoval své okolí. Vystihl to Jiří Kolář, když viděl, jak si Blatný nechá pomáhat od své babičky do kabátu: „Von snad i na hajzl chodí jako básník.“

Závěrečný úsudek Martin Reiner nechává na čtenářích, neubrání se ovšem jisté blahosklonnosti: „Připomínal línou kachnu, která se na rozdíl od svých kolegyň nechává nést proudem a čeká, co k ní voda přinese. Ostatní kachny létají jako splašené, usilovně shánějí potravu… Ale na konci dne se ukáže, že na tom vlastně nejsou o moc líp.“

Jeho slova doplnil sám Blatný, když jednou na obvinění své ošetřovatelky, že je hrozně líný, odvětil: „To se pleteš, Frances, básníci pracují velmi tvrdě.“

Bílá pláň

Největším literárněhistorickým přínosem knihy Martina Reinera je odhalení skutečného pozadí několika blatnologických legend. Především dokazuje, že brněnský básník nepřestal psát ani exilových letech 1954–1969, kdy spousta lidí byla přesvědčena, že svůj talent ztratil, nebo dokonce zemřel. Netvořil už sice básně, nicméně pořád své vzpomínky, zážitky a vjemy zapisoval do neuspořádaných veršů. Psal je na útržky papírů, krabičky cigaret, na role toaletního papíru. Pečovatelé je ovšem vzápětí vyhazovali do koše. Byli přesvědčeni, že jde o plané projevy chorého mozku.

Ivan Blatný
Ivan Blatný
Nepřišel tedy o svůj básnický dar. I jeho tiché a osamocené období bylo naplněno tvorbou. Při tomto vědomí už není takovým překvapením, že po více než dvaceti letech vydal sbírku Stará bydliště. A nemůže proto ani docela platit tvrzení, jehož autorem je Blatného bratranec Jan Šmarda.

Podle jeho verze to měl být on, kdo básníka znovu přiměl k psaní poezie, když jej v roce 1969 navštívil v pečovatelském domě Hope House v Ipswichi. Sice úplně nelhal, protože básníkovi vnukl myšlenku, aby své verše po mnoha letech zase nějak koncipoval. Jinak ale v tomto příběhu sehrál spíše pochybnou roli. Výměnou za výjezdní doložku přislíbil spolupráci StB. Nic z toho, co jako agent vykonal, však nestojí za zmínku. Blatného zmínil jen v jednom hlášení a po roce a půl spolupráci ukončil.

Druhá a mnohem slavnější legenda vypráví o tom, že Blatného básnický talent zázrakem objevila zdravotní sestra Frances Meachamová, která si kdysi vzala českého letce, díky čemuž ovládala básníkův rodný jazyk. Rozpoznala, že zápisky psané na toaletní papír nejsou grafomanské výplody vzniklé v rámci arteterapie, ale výsostná poezie, a poslala je Josefu Škvoreckému do Toronta. I v tomto případě se celý příběh odehrál jinak, jak dosvědčuje Reiner. Tentokrát však bylo jeho pozadí spíše sympatické a ve své podstatě ještě zázračnější a dobrodružnější než tradovaný mýtus. To už se ale nehodí prozrazovat.

Podobných odhalení se v knize čtenář dočká mnohem víc. Důležité je, že žádné z nich díky volbě dokumentárního přístupu nezbavuje Blatného osud mnohoznačnosti. K jeho osobnosti se dá skutečně jen těžko proniknout a Martin Reiner svou knihou došel až na samou mez možného. Zmapoval onu „bílou pláň“ Blatného života do nejmenších detailů, jakých byl schopen. Propátral tisíce jeho veršovaných záznamů, objevil zapomenuté svědky, dokumenty, navštívil snad všechna místa, kterými básník prošel. A pak, namísto aby Blatného vyložil a vystavěl mu pomník, napsal pro čtenáře podrobného průvodce jeho životem. Teď si ho každý může objevovat po svém.

Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném
Torst, 600 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte