Nejmocnější politik od časů zakladatele moderního Turecka, legendárního Atatürka?
Nejmocnější politik od časů zakladatele moderního Turecka, legendárního Atatürka? • Autor: Globe Media / Reuters

Recep Tayyip Erdogan hned v prvním kole vyhrál turecké prezidentské volby. Slíbil změnit zemi směrem k prezidentskému systému a mnozí se proto obávají, že Turecko pod vládou úspěšného islamisty přestane být parlamentní demokracií a stane se další blízkovýchodní diktaturou.

Během minulého roku Erdogan potlačil demonstrace mladých lidí v Istanbulu a začal se projevovat stále méně tolerantněji. Ve světě ztratil pověst ukázkového islamistického reformátora, které se předchozích deset let těšil. Většina voličů mu však dala zelenou k tomu, aby se stal nejmocnějším politikem od časů zakladatele moderního Turecka, legendárního Atatürka. Obavy ohledně dalšího směřování země potvrdí, nebo vyvrátí až Erdogan svým chováním v nové funkci.  U příležitosti jeho vítězství otevíráme květnový komentář o dnes už skoro všemocném vůdci:

 

erdogan
erdogan • Autor: Respekt

Jsme na návštěvě bývalého holiče Recepa Tayyipa Erdoğana. „Chodil sem dvacet let,“ říká majitel malého salonu o dnešním premiérovi, kterému kdysi pravidelně zastřihával vlasy a knírek. Nedá na něj dopustit: „Splnil, co slíbil. Postavil silnice, školy, nemocnice. Žije se tu lépe.“

Ta chvála padala přesně před rokem, kdy o pouhé dva kilometry dál na náměstí Taksim tisíce Turků demonstrovaly proti Erdoğanovi a jeho stále viditelnějším diktátorským tendencím. „Jsou za to placení. Nechtějí demokracii, ale chaos,“ tvrdil holič a neměl pravdu. Protestující byli z většiny mladí a vzdělaní Turci, kterým šlo v první řadě o ochranu osobních svobod.

Vcelku stejné názory se opakovaly také při dalších rozhovorech v istanbulské čtvrti Kasımpaşa, kde žijí zbožní, konzervativní a chudší Turci. Recep Tayyip Erdoğan tady vyrůstal, přivydělával si pouličním prodejem pečiva a hrál druhou ligu za místní fotbalový manšaft. Rok po protestech je zřejmé, že tahle tichá masa voličů zůstala svému premiérovi věrná. Je pořád nejoblíbenějším politikem v zemi, nedávno suverénně vyhrál už osmé volby v řadě a další politická trofej se blíží: srpnová první přímá volba prezidenta. Premiér těmto chudším, konzervativním lidem rozumí a oni rozumějí jemu a přejí si vladaře, který se bude chovat jako rozhodný, přísný otec.

Spousta příležitostí, málo trpělivosti

Z odstupu je opravdu pozoruhodné, jak malý dopad měly loňské protesty na reálnou politiku a na letošní volby. Demonstranti sice dosáhli svého původního cíle a zabránili tomu, aby v srdci moderního Istanbulu na místě posledního parku vyrostl obchodní dům. Ovšem chtěli také premiérovi ukázat limity jeho moci a donutit ho k respektování menšinových názorů a životních stylů a to se zjevně nepovedlo.


Roli samozřejmě sehrálo, že většina Turků žije na venkově bez přístupu k internetu a televizní zpravodajství bylo de facto provládní propagandou, která demonstranty vykreslovala jako neodpovědné extremisty. Výrazně se ale projevila slabina, jež zatím spojuje všechna protestní hnutí počátku 21. století, počínaje egyptskými liberály a konče třeba španělskými Indignados.

Výstižně ji nedávno popsala socioložka tureckého původu Zeynep Tufekciová v deníku The New York Times: „Sociální sítě a digitální média výrazně usnadňují počáteční koordinaci demonstrantů a vznik protestního hnutí. To je však výhodné jen na první pohled: v době před internetem byla potřebná velmi pečlivá organizační práce při přípravě protestů, při které se zároveň vytvářela struktura opozice, její rozhodovací mechanismy, dlouhodobější strategie. To dnes chybí.“

Mladí idealisté se umějí rychle a spontánně spojit v rozhořčení proti nepravostem, ale nedokážou trvale, systematicky prosazovat změny k lepšímu. K tomu je totiž potřebná nudná, často přímo tupá práce v politických strukturách a při přesvědčování mnohdy nevzdělaných občanů. Kosmopolitní demonstranti ze středních vrstev, obklopení vesměs nekončícími příležitostmi současného světa, k tomu nemají chuť a potřebnou trpělivost.

Pouto

Pointou loňského tureckého příběhu však není jen selhání demonstrací, jež brutálně rozehnala policie. Protesty byly jen začátkem mimořádně turbulentního roku, který doprovázelo výrazné zpomalení hospodářského růstu a obvinění z masivní korupce, do níž měli být zapletení nejmocnější politici v zemi. Premiér v tom opět viděl spiknutí temných sil a za trest přemístil tisíce vyšetřovatelů do odlehlých zapadákovů, omezil nezávislost soudců a zakázal Twitter a YouTube, kterými se zprávy o korupci nejvíce šířily.

Lidé na celém světě nechápavě kroutili hlavou, věrní voliči ale reagovali se stejnou loajalitou jako během červnových protestů: teď jde do tuhého a teprve nyní náš Tayyip potřebuje podporu. Erdoğanova vláda nepochybně zlepšila zemi a zvlášť život chudší poloviny Turků a ti mu to teď vracejí. „Jsou možná zkorumpovaní, ale aspoň něco dělají,“ říkají mnozí příznivci vlády. Mezi prvním premiérem pocházejícím z věřících, po desítky let přehlížených vrstev a „jeho“ částí Turecka se vytvořilo pouto, které půjde těžko prolomit. Ke škodě Turecka, největšího evropského spojence v Asii.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1621

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte