Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Fotrovská léta Davida Černého

Instalace zatím nevztyčeného prostředníku, 21. říjen 2013
Instalace zatím nevztyčeného prostředníku, 21. říjen 2013 • Autor: Milan Jaroš

Konformní rebel ve službách establishmentu. Povrchní kýčař honící se za senzací. Konjunkturální exhibicionista. Kontroverzní rádoby umělec. O Davidovi Černém bylo minulý týden zase pořádně slyšet a toto jsou některé z mnoha přívlastků, jichž se za svá nová díla dočkal. 

Smíchovským přístavem se minulé pondělí krátce před šestou hodinou ranní plouží ospalé postavy. Probere je křik rozrušeného chlapíka. „Průser, kluci, průser!“ volá do tmy David Černý. Pětačtyřicetiletý výtvarník právě zjistil, že jeho socha ležící tu na pontonu a čekající na plavbu do centra Prahy se přes noc vlastní vahou zlomila. Sochařův tým se okamžitě probere z polospánku. Socha je během pár minut slepená montážním lepidlem a v půl sedmé už ji remorkér tlačí po Vltavě směrem k Pražskému hradu.

O hodinu později nad městem svítá a na pontonu zakotveném v blízkosti Karlova mostu to vypadá, jako by se tu rekonstruovalo vztyčování vlajky na Iwodžimě. S tím rozdílem, že místo slavnostní zástavy se po chvíli k nebi proti sídlu prezidenta tyčí šestimetrová ruka se vztyčeným prostředníkem. Na lodi bouchá šampaňské a Černý s přáteli se ve veselé náladě vrací do kotviště. Fialová plastika na Vltavě v reálu vypadá úplně stejně, jak si ji autor vysnil v počítačové vizualizaci.

Nechci se účastnit závodů v nudě. (Černý před plastikou Piss)
Nechci se účastnit závodů v nudě. (Černý před plastikou Piss) • Autor: Milan Jaroš

V tu chvíli mu volá redaktor iDNES.cz s prosbou, aby svou akci, jež začíná kolovat po sociálních sítích, okomentoval. Sochař předstírá, že ho redaktor vzbudil, že o ničem neví, a hovor ukončuje. Po chvíli si to rozmyslí a do redakce posílá strohou SMS, již budou v následujících hodinách přebírat všechna média: „Je to normální fakáč těm zmrdům komunistickejm zasranejm na Hradě.“

Po dvaceti letech

Den poté David Černý otevírá svou výstavu pojmenovanou Über ego v soukromé galerii Dvorak Sec Contemporary u Staroměstského náměstí. Celých dvacet let mu trvalo, než se odhodlal prezentovat svou nejnovější tvorbu znovu v Praze, respektive vůbec v Česku a na širší ploše v galerijním prostoru. Pár nabídek z renomovaných síní, včetně Moravské galerie nebo Galerie hl. města Prahy, sice během té doby globálně známý autor dostal. „Samozřejmě by si zasloužil samostatnou výstavu třeba v Městské knihovně. Ale mám pocit, že si vždycky schválně klade takové podmínky, které nepůjdou realizovat,“ říká k tomu kurátor Karel Srp, který s Černým neúspěšně připravoval výstavu na Staroměstské radnici. Tehdy nápad vystrčit z oken nad náměstí figury umučených českých pánů narazil na magistrátní úředníky, podle nichž by tak nemohla fungovat klimatizace.

David Černý nezastírá, že komplikovaný proces schvalování nemusí být hlavním důvodem jeho odtažitosti od zdejšího výtvarného provozu. „Na čem to kleklo? Nakonec asi na mně, nejspíš jsem zapomněl poslat nějaký e-maily,“ vysvětluje. Česká scéna je mu dlouhodobě protivná. Nesnáší konceptuální umění, jež jí dominuje a které pro jeho krkolomný jazyk považuje za „závody v nudě“. Nemá rád bezobsažné kunsthistorické řeči a snobské mudrování nad každým projektem, který běžnému smrtelníkovi nedává žádný smysl. „Hele, stejně jsou tu ty mý věci de facto z poloviny permanentně někde nainstalovaný ve městech. Tak proč by mě měla vzrušovat knihovna?“

Raději proto vystavuje v zahraničí, kde v prezentování různých uměleckých projevů panuje větší tolerance. V budapešťském Mucsarnoku nebo berlínské Galerii Kuchling, kde vystavoval letos, mu na rozdíl od Česka nikdo neustále nedává najevo, že jeho tvorba je až příliš srozumitelná a hlavně až příliš zábavná na to, aby mohla vůbec být považovaná za umění.

Právě z Berlína se minulý týden jeho díla převážela na vernisáž v Dvorak Sec Contemporary. Visí tu portréty světových režisérů, jejichž profily tvoří symbolické předměty zalité do pryskyřice – Hitchcock má v hlavě ptáky, Švankmajer zvířecí kosti. Stojí tu bloky se zalitými zavazadly, v nichž můžeme díky jejich průhlednosti jako pod rentgenem vidět obsah – v kufru od houslí se ukrývá brokovnice, v kabelce granát. Nejsložitější na instalaci byla dvoumetrová hlava Franze Kafky z leštěné oceli. Obličej má horizontálně rozřezaný do desítek otáčejících se částí, čímž vzniká dojem jakési tekuté podobizny odkazující ke spisovatelově Proměně. Dílo je tak napěchované elektronikou, že jeho rozbalení a zapojení trvalo instalační četě celé dva dny.

Pokračování české grotesky. (Helicop a Warhol, 2013)
Pokračování české grotesky. (Helicop a Warhol, 2013) • Autor: Milan Jaroš

Černý tu tedy pokračuje v tom, co je pro něj typické. Jednoduchým jazykem za použití složitých technologií vlastně navazuje na díla takzvané české grotesky, u jejíhož čelného představitele Kurta Gebauera kdysi studoval na vysoké škole. Základem je humorná zkratka, všeobecně známá symbolika a moment překvapení. To vše zabalené do popového nádechu.

„Neznám jiného umělce, který by médiatak důsledně ignoroval.“ (Pospiszyl)

Tweetni to

Takový odlehčený přístup k umění však leckoho dráždí. A to nejen Milana Knížáka, jenž se se sochařem dlouhodobě vzájemně nenávidí a který o něm v souvislosti s klikujícím autobusem pro londýnskou olympiádu loni napsal, že jeho díla „nepatří mezi umělecká díla, je to vždy honba za popularitou, touha udělat něco skandálního či směšného, ale hlavně hodně viditelného, aby mu to přineslo slávu a peníze“.

Jinou výtku uvádí Karel Srp: „Z mého hlediska to aktuálně nejde moc dopředu, to je škoda.“ David Černý totiž v nových dílech často jen v obměnách pokračuje v tom, co začal dělat už před dávnými lety, a svým způsobem se vnitřně vykrádá. Stačí se projít jeho aktuální výstavou: motiv rozřezané hlavy se objevuje už v jeho přípravných pracích na talentové zkoušky na VŠUP; kráčející vrtulník je variací na Quo vadis, chodící trabant z roku 1990; a bizarní předměty do epoxidu fixoval již před dekádou pro obal desky Davida Kollera.

Über ego. (Briefcase)/foto archiv Davida Černého
Über ego. (Briefcase)/foto archiv Davida Černého • Autor: archiv Davida Černého

Podle teoretika Tomáše Pospiszyla nicméně absence dramatického vývoje u Davida Černého vůbec nehraje roli. Se sochařem se zná už od základní školy a pomáhal mu mimo jiné s přípravou bruselské Entropy. Pedagog pražské Akademie výtvarných umění jeho tvorbu nazývá „mediální performancí“, která s groteskní nadsázkou komentuje současnost. A u takových projevů nemá smysl ptát se, zda náhodou vztyčený prostředník plující momentálně po Vltavě není pouhou analogií k prstu, jenž se na jeho růžovém tanku objevil už před dvěma dekádami. Podstatné je, zda takové vzkazy na společnost zafungují.

Čas, prachy, energie

Über ego. (Violin)/foto archiv Davida Černého
Über ego. (Violin)/foto archiv Davida Černého • Autor: archiv Davida Černého

Přesně tak to bere i David Černý. O své tvorbě nemluví vznešeně, sochám říká „ptákoviny“ a zajímá ho pouze, jestli se mu jimi podařilo tnout do živého. Ostatně když se má zamyslet nad svou dosavadní kariérou, místo aby zmínil něco z umělecké produkce, bez velkého rozmyšlení pronese: „Fabrika. Vedle Karlova číra je to jednoznačně největší věc, která se mi zatím podařila.“

Čírem míní prezidentskou kampaň, do níž se zapojil úpravou vizáže Karla Schwarzenberga do podoby Sida Viciouse, což výrazně přispělo k tomu, že se původní outsider voleb dostal až do nečekaně těsného finále. Se Schwarzenbergem ho pojí dlouhé přátelství. Rádi spolu zajdou na pivo, Černý jeho straně pomáhá s kampaněmi a na své výstavě mezi režiséry pověsil politikovu podobiznu. Právě to mu vyneslo pověst autora, jenž na jednu stranu nesmlouvavě kritizuje poměry, zároveň mu ale nevadí těsně spolupracovat s představitelem establishmentu. Důvod jeho náklonnosti je prostý: Schwarzenberg pro něj zosobňuje tradice podobně spřízněného Václava Havla a navíc je to pro zarytého antikomunistu „jedinej člověk, kterej může zabránit tomu, aby nám tu kvůli Zemanovi a bolševikům zase nezačalo hořet pod prdelí“.

Über ego. (Metalmorphosis)/foto archiv Davida Černého
Über ego. (Metalmorphosis)/foto archiv Davida Černého • Autor: archiv Davida Černého

Jako svůj druhý přínos Česku bere David Černý MeetFactory. Už na přelomu tisíciletí se pokusil založit v Holešovicích první umělecké centrum v Praze nezávislé na oficiálním výtvarném provozu. Vyšlo mu to až před šesti lety na Smíchově v sousedství železniční tratě. Původně pankáčská snaha dělat si v bývalé sklárně svobodně úplně cokoli se během pár let proměnila v zavedenou kulturní scénu, jež se dnes mimo jiné může pyšnit jedním z akusticky nejlépe vybavených hudebních sálů v zemi.

Zrovna tu vrcholí večírek, galerií korzují návštěvníci, vzadu za budovou se promítá film, v sále se vše schyluje ke koncertu a venku se pečou klobásy. V tu chvíli před továrnou zastavuje David Černý smykem své kolo a řevem přehluší reprodukovanou hudbu. I kdyby si kolemstojící odmysleli jeho peprné výrazy přirovnávající je k různým tělesným orgánům, stále by to stačilo na pokaženou náladu. Co Černého tak rozčílilo? Že ke stánku s občerstvením vede elektrický kabel pohozený na zemi, takže o něj může kdokoli zakopnout.

Praha na provoz třípatrové budovy, v níž má ateliér nejen David Černý, ale třeba také Krištof Kintera, přispívá pěti miliony korun ročně, což je zhruba třetina rozpočtu. Zbytek si fabrika musí sehnat u sponzorů nebo vydělat. Když to nezvládne, Černý ji dotuje. Jeho úzké propojení s unikátní institucí, kterou přivedl na svět a v níž tráví prakticky každý den, je ovšem příčinou nepříjemné změny v chování kdysi nevázaného umělce. Černého „fotrovské“ moresy zná na vlastní kůži každý, kdo sem někdy zavítal.

Über ego. (Cubeby)/foto archiv Davida Černého
Über ego. (Cubeby)/foto archiv Davida Černého • Autor: archiv Davida Černého

Obrázek doběla rozpáleného sochaře je neodmyslitelnou součástí provozu MeetFactory. Krevní tlak mu zaručeně zvedne, když nájemníci ateliérů zapomenou zamknout dveře. Nebo když někdo omylem nalepí pásku na čerstvě penetrovanou podlahu. Ale také když se v divadelním sále a galerii předvádí produkce, která se mu nelíbí. Pro Davida Černého je už od jeho dospívání typické překračování všech norem a pravidel. Pokud se však o něco podobného někdo pokusí tady, těžce u něj narazí.

MeetFactory má tak sice na zdejší scéně čím dál lepší zvuk. Zároveň z ní ale během šesti let řada lidí musela odejít, protože se s Černým prostě nesnesla. „Že ze mě jde strach, když se rozčílím? No to doufám! Továrna není žádnej socialistickej podnik, aby si v něm lidi dělali, co chtěj,“ čertí se Černý. Zároveň nicméně uznává, že MeetFactory mu dokázala zbortit nejeden sociální vztah. „Zpětně i mně moje reakce vaděj, ale když tam přijdu, tak se jim neubráním. Ten barák je můj čas, mý prachy, má energie, můj život. Takže se vždycky strašně naseru, když ho někdo svou lempláckostí destruuje.“

Starý rebel

Že je zanedlouho šestačtyřicetiletý výtvarník občas zralý na uklidňovací injekci, na tom se shodne leckdo z jeho okolí. Na druhou stranu každý hned dodává, že ho má přese všechno rád a že to tak nějak patří k věci. „Už asi nemám na to dávat energii do toho, aby mě v tom svém řevu vůbec uslyšel,“ vysvětluje si Tomáš Pospiszyl, proč teď po letech permanentního kontaktu najednou v jejich přátelství dochází občas k několikaměsíční pauze. Dodává ale, že to může být jednoduše tím, že na rozdíl od svého vrstevníka na sobě cítí projevy stárnutí: „Existují dva modely umělecké kariéry: mladý rebel a starý mistr. David je ten první případ a nic se na tom s jeho věkem nemění.“

Über ego. (Švankmajer)/foto archiv Davida Černého
Über ego. (Švankmajer)/foto archiv Davida Černého • Autor: archiv Davida Černého

Sám Černý však s přibývajícími léty jistý posun reflektuje. „S věkem se ta hromada věcí, o který se musím starat a mám za ně odpovědnost, neustále zvětšuje. To je samozřejmě daleko větší kvantum stresu, než jsem měl před lety.“ I ve středním věku má stále vizáž – a vzhledem k pověstné náklonnosti k opačnému pohlaví také manýry – rockové hvězdy, pryč je ale doba bujarých večírků v jeho bytě, kdy se k ránu jeho obří vana naplnila spletí těl a kdy příval vody proudící skrz patra končíval až příjezdem policie. Dokonce zrušil i své tradiční narozeninové oslavy. Jako by na radost neměl čas.

„Je fakt, že jsem zjistil, že už nemám kamarády, kteří občas jen tak zatelefonovali jako že hele, čau,“ připouští Černý, že většinu jeho času tvoří vlastně jen práce. Jeho pokus zaletět si s kamarády v létě na loď tak skončil zaplacením stornopoplatků za nevyužité letenky. Dovolenou nedokázal do svého programu vtěsnat.

Über ego. (Hitchcock)/foto archiv Davida Černého/
Über ego. (Hitchcock)/foto archiv Davida Černého/ • Autor: archiv Davida Černého

Problém je v tom, že je zvyklý si věci dělat sám. Zatímco třeba britský sochař Damien Hirst pro své přepůlené krávy trvale zaměstnává stočlennou armádu spolupracovníků, jeho o dva roky mladší kolega z Čech má aktuálně na výplatní pásce pouze dva.

Nejde jen o nesrovnatelné finanční podmínky. Plat manažera, který by se mu o všechno staral, Černý odhaduje na padesát tisíc měsíčně, což by si snad mohl dovolit. Jedním dechem ale dodává, že takového člověka, jemuž by mohl ve všem důvěřovat, zatím nepotkal. Kvůli spoléhání se na vlastní síly tak jeho den spíš než vysněný život umělce na volné noze připomíná nekonečnou práci na plný úvazek. Ráno vyráží do MeetFactory zkontrolovat dění v ateliéru, pak ho čeká kolečko setkání s techniky, úředníky, řemeslníky či právníky, večer obvykle končí znovu v továrně, kde vymýšlí co dál. Když se instalovala jeho výstava ve Dvorak Sec Contemporary, části šestimetrové sochy In Utero v podobě klečící těhotné ženy k sobě šest hodin montoval šroubovákem.

Do itineráře si přitom musí vtěsnat i hodinu plavání, protože mu před pár lety vyhřezla ploténka. Operaci sice odsunul zásah fyzioterapeuta Pavla Koláře, Černý se však musel rozloučit s milovanou jízdou na motorce a stále myslí na to, že při neopatrném pohybu může jet rovnou sanitkou na sál. „Tenhle handicap mi bere spoustu energie,“ ušklíbá se vysloužilý motorkář, který z harleye přesedlal na malé soukromé letadlo.

Nedává to logiku

Podobné plastiky, jaké nyní můžeme vidět na Černého výstavě, nevznikají v jeho ateliéru. Najímá si na ně specializované firmy a výrobu domlouvá s okruhem odborníků pomáhajících mu se statikou, dynamikou, kinetikou, silnoproudem a podobně. Oslovení členové jeho expertních týmů se shodují, že sochařova velká výhoda spočívá v tom, že má vystudovanou střední elektrotechnickou školu. Takže už na začátku dost přesně ví, jak by jeho věci mohly fungovat. „Vždycky jsem nesnášel kašpary, který vykřikujou, jak jsou multimediální, a přitom o tom na rozdíl ode mě vědí prd,“ říká k tomu Černý s odkazem na momentálně hodně rozšířené zapojování nových technologií do současného umění.

Nevýhodou pochopitelně je, že taková složitá díla jen těžko nacházejí svého kupce. Jak známo, realizaci sochařova klikujícího autobusu zaplatil Andrej Babiš, aby si ho pak postavil před sídlo Agrofertu. A Entropu koupila plzeňská Techmania, která si ji umístila do muzea. Oněch devět, respektive deset milionů korun, jež za díla investoři zaplatili, nicméně pokrylo pouze výrobu a jejich autor z toho neměl ani korunu honoráře.

„Jo, nedává to logiku,“ přiznává Černý s tím, že prostě chtěl, aby jeho sochy vůbec vznikly. Z čeho tedy žije? A z čeho financuje nové projekty, jež nemají, co se týče technické náročnosti, v Česku srovnání? „Nepochybně jsem nejdražší člověk, který tady prodává. Když už tedy něco prodám,“ vysvětluje Černý s tím, že ceny zveřejňovat nechce, „ať si mají lidi klidně představy, jaký chtěj.“

Ty se mohou odvíjet od cen jeho aktuální výstavy. Epoxidové portréty režisérů jsou k mání za šest set šedesát tisíc, model londýnského autobusu za dva miliony tři sta tisíc, Kafkova hlava za osm a půl milionu bez daně. Složení návštěvníků jeho úterní vernisáže pro sběratele naznačilo, jaký okruh lidí si jeho tvorbu může dovolit: nechyběl Martin Roman, Marek Dalík či Luděk Sekyra. Některé kusy hned našly své nové majitele. Sochař peníze neustále drží v obratu a pracuje na několika věcech najednou. Takže mu sice máloco přibude na účet, ale může si dovolit realizovat akce, jejichž příprava mu zabere několik měsíců i let.

Nebylo to tak vždy. Krátce poté, co se v roce 2000 stal laureátem Chalupeckého ceny pro nejtalentovanějšího výtvarníka do pětatřiceti let, se kvůli svému impulzivnímu vrhání do nákladných akcí občas dostal i do situace, že si musel od přátel půjčovat na nájem a jídlo. Jako když mu po zásahu tehdejšího premiéra Zemana odmítla radnice Prahy 5 vrátit na Smíchov uříznutý zadek legendárního růžového tanku, ačkoli už ho měl po předchozím souhlasu připravený k instalaci. Nebo když byla soutěž na pomník obětem druhého odboje v podobě dvou vlnících se vlajek na Klárově zrušená poté, co v novinách urazil padlé komunisty, a Černý tak přišel o vítězný honorář.

Do problémů se dostal i ve chvíli, kdy mu jeho bývalý galerista Jiří Švestka odmítl zaplatit za bronzový Český betlém s výjevy z našich dějin, který prodal do Německa. Přes milion korun na něm David Černý vysoudil až po devíti letech. Dnes už je poučenější. Když nedávno navrhl trojici plastik v podobě ocelové rodinky pro novostavbu hotelu v beskydské Čeladné, řadu týdnů mu zabralo vyjednávání s právníky a účetními při sepisování smluv. „Teď to nějakou dobu vypadá, že to funguje. Nestěžuju si,“ komentuje svou finanční situaci Černý.

Co na to řekne Knížák? (London Booster, 2012)
Co na to řekne Knížák? (London Booster, 2012) • Autor: Milan Jaroš

Ještě víc než debaty o penězích mu je protivný mediální zájem. Krátce před vernisáží tak pobíhá po svém čerstvě zakoupeném bytě a křičí do telefonu: „Už jste se dohodli, kdo z vás je ten idiot? Tak bezvadný, jsem rád, že seš to ty.“ Na lince má zrovna galerii Dvorak Sec Contemporary. Rozčílilo ho, co síň novinářům rozeslala v tiskové zprávě. Stojí v ní, že půjde o výstavu „známého rebela“, jednoho „z nejznámějších a mediálně vyhledávaných českých umělců“.

Osobní mytologie

„Z těch přívlastků mně naskakuje husí kůže, jsou to bludy a klišé. Navíc jsme se jasně domluvili, že nic posílat nebudou,“ vysvětluje Černý, když vztekle položí telefon. Sochaři je sice neustále podsouváno, že nic ho tak netěší jako ocitnout se v pozornosti masových médií, kde může předvádět svůj ostrovtip. Jenže opak je pravdou. Projekty připravuje v až konspirační tajnosti a do poslední chvíle trvá na tom, aby o nich věděl co nejmenší okruh lidí. „Neznám jiného umělce, který by média tak důsledně ignoroval,“ potvrzuje Černého historky o práskání telefonem novinářům jeho kamarád Tomáš Pospiszyl. „Ten jeho zavedený obraz exhibujícího umělce je určitým typem osobní mytologie, která už si žije vlastním životem.“

Vlastním životem si žije také pověst Davida Černého coby kariéristy, o němž se  i v odborných publikacích píše jako o „královském šaškovi“ a který o sobě nikdy nepochybuje. Když už má minulý týden všechno z krku, dlouze se zamyslí, a pak na své poměry nezvykle tiše pronese: „Průser je, že jediná chvíle, kdy mám klid, je cesta na kole do ateliéru. Je jasný, že takhle to dál nepude, protože mozek by měl bejt schopnej vymejšlet, kam zase fláknout něco aspoň trochu zábavnýho. Jenže já ho mám zahlcenej tím, co všechno ještě musím dneska stihnout.“

Černého blízcí se shodují na tom, že za všemi jeho silnými výrazy a neutuchajícím řevem se vlastně skrývá docela empatický a křehký člověk, který je umí nejen přivádět do problémů, ale také jim naslouchat a pomáhat. To v egocentrickém prostředí současného umění rozhodně není zvykem. A podobné je to s jeho neutuchající snahou probouzet publikum z letargie tím, že mu předvede nějakou tu plastiku, jež bude okamžitě označena za „kontroverzní“ jen kvůli tomu, že nepřehlédnutelně trčí ze zdejší mírné, pohříchu dost nenápadité výtvarné krajiny. Spíš než touha předvádět se je za tím trvalá obava Davida Černého, že by jeho život v klidu nedával žádný smysl: „Asi jsem workoholik a bojím se nudy.“

Když má nastínit své plány, nejprve líčí utopickou představu, že by si jako Hirst mohl dovolit koupit sídlo v Karibiku, kam by létal s kamarády soukromým tryskáčem. Pak ale zvážní a jak je jeho zvykem, realistický plán se opět netýká umění. Aktuálním snem Davida Černého je konečně vyhradit si měsíc na přečtení učebnic přístrojového létání, které se mu už půl roku vrství na stole. „To je můj nejstrašidelnější dluh a tahle hromada mi ho připomíná jako vykřičník.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1596
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte