Nebarevné vzpomínky. O rodině a dětství, ale hlavně o 60. letech
 
Kultura Knihy

Nebarevné vzpomínky. O rodině a dětství, ale hlavně o 60. letech

Spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka vydal vzpomínky na rodinu a dětství

Martin Vopěnka: Nebarevné vzpomínky. O rodině a dětství, ale hlavně o 60. letech
Martin Vopěnka: Nebarevné vzpomínky. O rodině a dětství, ale hlavně o 60. letech • Autor: Práh

Spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka vyrůstal jako jedináček v malém bytě v pražské okrajové čtvrti Kobylisy, v rodině mezinárodně proslulého matematika Petra Vopěnky a duševními chorobami sužované ženy židovského původu. Maminčin původ není bez významu, neboť malý Martin byl kvůli tomu v otcově venkovském příbuzenstvu konfrontován s antisemitskými narážkami. Příští spisovatel měl tedy docela složité životní zadání: hmotně zcela průměrná rodina, ale ne zcela obvyklé – a nejen na tu dobu – rozložení sil v ní. Neustále pracující otec, jemuž bylo těžké se zavděčit jinak než dovednostmi a výkonem, zároveň uvědomělý člen KSČ s rychle nastartovanou akademickou kariérou (již ve svých třiceti, v roce 1965, byl docentem, profesorem však až roku 1990, neboť partajní knížku po vstupu vojsk v roce 1968 odevzdal). A vedle něho v domácnosti působící, nejednou hospitalizovaná, v područí žijící matka Helena. Syn občas býval odlifrován k příbuzným. Nahlédnuto spisovatelovou optikou – žádný ztracený ráj. A nejen z hlediska rodinného mikrokosmu.

Reklama
Reklama

S těmito skutečnostmi se Martin Vopěnka rozhodl zúčtovat a vyrovnat v textu, který sepsal v roce 2010 a nyní vydal pod názvem Nebarevné vzpomínky, s podtitulem O rodině a dětství, ale hlavně o 60. letech. Evokuje v něm a hodnotí dobu, v níž byl malým klukem, konkrétně zabírá čas od svého narození do konce šedesátých let, tedy do svých sedmi let.

Několikaodstavcové fragmenty autor klade za sebou bez hierarchie a chronologie. Kombinuje „čiré“ vzpomínky, vybavování si situací s hodnocením těchto z paměti vytěžených dějů. Editor knihy Jan Šulc v doslovu k ní píše, že „hodnotící aspekt je pro Vopěnku stejně důležitý jako aspekt kronikářský – v tom se projevuje jako klidný a vlídný moralista s velkým citem pro hodnocení druhého člověka“. Ano, moralista je, těžko říci, zda vlídný, ale určitě umanutý, jak moralisté bývají. Vopěnka opakovaně s pohoršením kroutí hlavou nad tím, jak mohli otec či jeho dědeček z matčiny strany a vůbec tolik lidí tehdy uvěřit v komunistické ideály, ale je to údiv právě jen moralistní. Nejde o to, aby autor motivaci těchto lidí přijal a omluvil je, ale „jen“ o to, aby se je snažil pochopit i skrze dobu, která je formovala – tak jako to dělá on sám u sebe samého, když si třeba vybavuje zážitky spojené se vpádem vojsk do Prahy.

Jenže tuto námahu Vopěnka nepodstoupil – formotvorné pocity dobývá pouze v sobě. Nejcennější jsou Nebarevné vzpomínky v „nejobyčejnějších“ partiích, v nichž Vopěnka ideově nehodnotí, ale opravdu vzpomíná: na šeď periferie města, na nudu a strachy, které doma zažíval, na vážnost a osamělost, jež pociťoval, na plejádu chorob, které jej stíhaly. A na rodinnou atmosféru v okamžicích, kdy se na ní podepisovala doba – otcovo nadšení z budování nového světa i jeho deziluze, proměna tónů, jimiž rodiče doma promlouvali o tom, co se děje za okny. Tento dojem umocňuje povedená grafická podoba publikace, již vymyslel David Balihar s využitím několika rozrastrovaných dobových fotografií.

Pisatel této recenze ovšem nemůže smlčet, že od Vopěnky jej dělí pouhých několik let věku a že sám jako dítě rovněž prožíval šedesátá léta v Praze, jen v jiné její okrajové části – tudíž autorovi v mnoha jeho evokacích dobových reálií rozumí samosebou. Pak je tu ovšem moment, který není tolik vázán časově a místně, totiž běžná zvědavost: Petr Vopěnka byl v letech 1990–1992 ministrem školství, a i když z politiky odešel, veřejně známou postavou zůstal. A syn je od roku 1999, kdy založil vlastní nakladatelství Práh, jeho téměř výlučným nakladatelem (ostatně souběžně s Nebarevnými vzpomínkami ve své firmě Martin otci vydal svazek filozofujících disputací Hádání v hospodě). Takže kromě všeho výše řečeného jde v případě Nebarevných vzpomínek i o poněkud delikátní pohled na jeden nesnadný synovsko-otcovský vztah dvou výrazných osobností. Lze to říci asi takto: když syn vstoupil do středního věku, nalezl v sobě chuť a schopnost svá dětská citová zranění a své averze vůči otci formulovat, zpracovat a tím se k otci přiblížit. Kdežto k mamince, která se celé roky pro Martina pohybovala jakoby za sklem a už opustila tento svět, syn měl a má vztah sice nikoli zcela jednoduchý, ne však tolik poznamenaný zaťatostí. Nebarevné vzpomínky jsou tedy literaturou i autoterapií. To nutně nemusí být na škodu a tato kniha je toho příkladem.

Autor je redaktorem Lidových novin.

Martin Vopěnka: Nebarevné vzpomínky. O rodině a dětství, ale hlavně o 60. letech
Práh, 104 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte