Kultura Knihy

Zapomenuté transporty

Lukáš Přibyl, Michal Plzák: Zapomenuté transporty
Lukáš Přibyl, Michal Plzák: Zapomenuté transporty • Autor: Kalich

Každý, kdo si udělal čas a zhlédnul čtyři DVD s názvem Zapomenuté transporty (v roce 2010 získaly Českého lva za nejlepší dokument), ví, jak mimořádná věc se českému historikovi a politologovi Lukáši Přibylovi (1973)) povedla. Deset let hledal po celém světě těch pár desítek českých Židů, kteří přežili vyhlazovací peklo nacistického Německa. Unikátnost celé práce spočívala v tom, že někdo poprvé s takovou důkladností popsal téměř neznámé osudy lidí z koncentračních táborů, které ležely na území Běloruska, Lotyšska, Estonska nebo Polska. V neuvěřitelné plasticitě se před námi objevily osudy lidí z táborů Salaspils, Kaiserwald, Jägala, Trostinec…. Až na pár zasvěcených historiků skutečně jména, která jsme nikdy neslyšeli a nic o nich nevěděli. Mysleli jsme si možná, že peklo už bylo popsáno v mnoha jiných knihách a filmech o holocaustu. A najednou slyšíme z Přibylových filmů mluvit lidi o tom, jaké to bylo přežít peklo v pekle.

Reklama
Reklama

Zdálo-li se někomu, že třeba Jáchym Topol ve své knize Chladnou zemí přece jen přehání a fantazíruje o apokalypse na běloruském území za druhé světové války, musí u Zapomenutých transportů doznat, že ty hrůzy vlastně jen velmi jemně naznačil. Je vždycky ošemetné a nějak pitomé porovnávat utrpení a smrt způsobem horší-lepší, ale už jen fakt, že takových Ležáků a Lidic bylo v Bělorusku na osm tisíc, musí ve čtenáři vyvolat třes a sucho v ústech.

Jako doplněk ke čtyřem DVD teď vyšla kniha se stejným názvem. Jak prohlásil Lukáš Přibyl, takový film o filmu v textu. V rozhovoru, který s ním v knize vede Michal Plzák (o holocaustu přednáší na CERGE-EI institutu v Praze), totiž objasňuje podrobnosti o vzniku dokumentu. Filmy byly bez komentářů a úvah, je to tedy první možnost dozvědět se o tomto historickém monumentu něco bližšího. Ten začal zcela nenápadně jako vysokoškolákovo pátrání po osudech dědečka, který byl odvezen jedním z prvních transportů v roce 1939 z Ostravy do polského Niska, kde tábor teprve vznikal. A skončil jako zodpovědně vedený soukromý velkoprojekt, během něhož Přibyl natočil přes čtyři sta hodin materiálu a z archivů vydoloval nikdy neviděné záběry a fotografie z míst, ze kterých asi žádné fotografie ani nikdy pořízeny být neměly.

Proč se rozhodl pro filmovou podobu, vysvětluje zkraje rozhovoru: filmem se dá oslovit asi nejvíc lidí. Dá se pustit ve škole, emoce jsou z filmu okamžitě zřejmé, divák si je nemusí nijak představovat. Stěžejní pasáže rozhovoru se týkají paměti. Jak pracovat s pamětí lidí, kteří o svých krajních životních zkušenostech mluví třeba vůbec poprvé? Jak jim nevnutit svoji představu už třeba jenom tím, že se zpovídající zatváří smutně nebo vesele? Jak v nich vzbudit důvěru, že nejde pouze o nějakou kratochvíli, ale o poctivě zamýšlenou práci?

Ti lidé ze Zapomenutých transportů přežili. Už to je pro ně traumatizující. Proč žiju já, a ne ti mrtví? Známá otázka, která na svobodě stála život nejen Leviho a Glazara. A přesto mluví Přibyl o lidech, s nimiž se setkal jako o těch, kdo projevili mimořádnou schopnost přežít navzdory osudu. Proč zrovna oni? Mimořádná životní vitalita? Štěstí? Zázrak? Na konci rozhovoru Přibyl upřímně říká, že čím víc toho o holocaustu člověk ví, tím nepochopitelnější to celé pro něj je. „Prostě se tě někdo nebo něco snaží zabít a ty nechápeš proč. A tak utíkáš, snažíš se ochránit rodinu, začne tam fungovat darwinismus, protože abys přežil, může to být na úkor někoho jiného. Ukrýváš se, někdy musíš zabít, abys nebyl zabit, a ne vždy je jasné, kdo je na tvé straně a kdo ne. Nakonec to zlo nějak uschne, ustoupí, je poraženo, ale vlastně nevíš, jestli bylo skutečně vymýceno, jestli se nevrátí… sice jsi přežil, ale nedostaví se žádný moment vykoupení, na konci nejsou žádné barevné ohňostroje…“

Druhou polovinu knihy tvoří záznamy výpovědí těch, kdo přežili a mluví v některém ze čtyř filmů. Měl pravdu dokumentarista, když pro jejich slova zvolil filmovou podobu. Koukat jim do očí při těch hrůzách o pojízdných plynových komorách, o útěku z koncentráku k partyzánům, kteří ale stejně Židy neměli moc v lásce a navíc nechtěli živit lidi beze zbraně, takže nakonec ty, které utekli před nacisty, stejně zastřelili… Vidět jim při těch příbězích do očí je silnější než slova psaná zleva doprava. Tohle papír nedokáže. Co však dokáže tato kniha téměř jistě, je potřeba ty filmy, přestože trvají dohromady šest hodin, vidět. Ať už poprvé, nebo ještě jednou, s knihou v patách.

Autor je obchodník s knihami.

Lukáš Přibyl, Michal Plzák: Zapomenuté transporty
Kalich, 278 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte