Fotografické portréty Jeana Améryho na první pohled zasáhnou hlubokým smutkem a bolestí, které se zračí v jeho tváři. Odráží se v ní zkušenost člověka, jenž přežil mučení gestapem, podílel se na hnutí odporu ve Francii, prošel peklem několika koncentračních táborů a nakonec v roce 1978 v jednom salcburském hotelu zvolil dobrovolnou smrt. Přesto v jeho knihách nenajdeme projevy slabosti nebo sebelítosti. Možná trápení a pochmurnosti to ano, ale spíše ve smyslu vědomé starosti o duši a povahu světa, který nahlédl v jeho nejtemnější podobě a v němž pro sebe po skončení války už nedokázal najít smysl ani nové místo. Všude byl příliš cizí – jako rakouský student filozofie a literatury Hans Chaim Mayer, který se po válce vzdal svého původního jména, aby demonstroval svůj rozchod s domácím a německým prostředím, i později jako Jean Améry, belgický esejista a novinář.
Jeho kniha Marná léta učednická (německy 1971) uzavírá volnou esejistickou trilogii, v níž podrobuje svůj život upřímnému a odvážnému sebezpytu. Věřil totiž, že jeho osud nebyl jen jeho osobní věcí, ale také věcí veřejnou. Z toho vyplývá i zvolená metoda. Améry se ve svých filozoficko-literárních textech opírá především o sebepozorování a prožitou zkušenost. V nejznámějším svazku zmíněné trilogie Bez viny a bez trestu zkoumal situaci intelektuála v koncentračním táboře. V knize O stárnutí se zabýval fyzickým a duševním ústupem ze světa. V aktuálně vydané knize se pak zaměřuje na své intelektuální zrání a pochybnosti, jež ho po celý život provázely.
Vím, není omluvy
Ústředním motivem, který se táhne knihou a vlastně celým Améryho dílem, je pocit odcizení. Význam toho slova se pro něj sice s věkem a dobou měnil, ale právě v něm nachází podstatu (nejen) svého selhávání a ztroskotávání.
Přiznává, že ho v mládí zpočátku omámil stejný romantický iracionalismus, z něhož se napájela fašistická a nacistická ideologie, že „četl raději Hamsuna než Kafku“. Dochází dokonce k závěru, že upadl do stavu jakési duševní poblouzněnosti, která mu bránila prohlédnout vyostřující se politické napětí: „Snad mi bude s ohledem na provinciální poměry, z nichž jsem vyšel, a na mladickou nezralost prominuto, že jsem u Spenglera, Klagese a Heideggera nerozpoznal počátky genocidy. (…) Že jsem ale nebral na vědomí bubnování za noci i ve dne, že k mému sluchu nedolehla vřava bitek v různých sálech, že jsem neviděl uniformy a nestydaté tváře té sebranky, která pochodovala klidně pevným krokem – pro to, vím, není omluvy.“
S myšlenkami nacismu tedy samozřejmě nijak nesouzněl, poznává jen, že jeho tehdejší myšlení bylo spojeno stejným podhoubím, jehož nebezpečnou spletí nedokázal včas prohlédnout a zaujmout odvážný postoj. Jeho tehdejší odcizení souviselo spíše s vnitřními příčinami – s netečností k okolnímu světu, s uzavřením se do sebe. V tom vidí podstatu svého intelektuálního debaklu. Stejně jako jeho starší kolegové se domníval, že spor s nacistickou ideologií bude jakýmsi sportovním zápasem mezi „těmi, kteří myslí správně, a těmi druhými, kteří nejednají správně“.
S odstupem času dochází k závěru, že zločinem na konci třicátých let nebyla jen kolaborace, ale i jakákoli nečinnost a nekonání proti vzmáhající se totalitě. „Člověk neměl právo přežít bez boje.“
Kudy dál
Hrůzy koncentračních táborů Améry v knize záměrně vynechává, věnoval se jim ve svazku Bez viny a bez trestu. Jeho bezprostřední utrpení s válkou skončilo, ale nikoli pocit odcizení. Mezi starým světem a světem po holocaustu zela nezhojitelná trhlina. Zdálo se, že všechny humanistické teorie jsou v troskách. Pak ale Jean-Paul Sartre ve slavné přednášce Existencialismus je humanismus z roku 1945 pronesl převratnou myšlenku: charakter a význam člověka jsou určeny jeho činy, nikoli jeho názory, „existence předchází podstatě“, člověk není ničím předurčen. Améry se poctivě přiznává, že jako mnoho jiných přijal jeho teze nekriticky. Sartrova filozofie mu sugerovala představu, že může začít znovu, stačí se opět chopit své svobody. „Vstal jsem z mrtvých, nicka (…) nepředstavoval jsem nic než vyzáblé tělo. (…) Jelikož jsem však byl ničím, mohl jsem se stát díky sartrovské svobodě vším.“ Brzy se měl usvědčit i z tohoto omylu.
Zatímco okolní svět chtěl na hrůzy rychle zapomenout, on tu najednou znovu překážel jako nepříjemná a otravná připomínka vzbuzující ne výčitky svědomí, ale blahosklonný soucit. „Nejen mně zhořkl svět, ale i já jsem zhořkl světu,“ píše. Na rozdíl od okolí se nikdy nedokázal docela zbavit minulosti. Dokonce ani když si změnil své jméno a zvolil jiný mateřský jazyk. O to tvrdší byly nárazy, jež prožíval při poválečných návštěvách Německa, o nichž vypráví v kapitole Výpravy na druhý břeh Rýna. Jde o nejpůsobivější pasáže jeho knihy, které člověka zasáhnou pocitem nekonečné pustoty a osamění.
Z Améryho vyprávění je evidentní, že čekal, že Němci budou po tragédii, kterou způsobili, truchlit, že se budou kát. Namísto toho se mezi nimi setkával s novým energickým nadšením a novou činorodostí. Opět vyráběli skvělá a rychlá auta, vydávali nové knihy a časopisy, minulost nechali za sebou. Adorno a jeho kolegové z frankfurtské školy sice akademicky filozofovali nad tím, jak po holocaustu dál přemýšlet a tvořit, ale Améry musel najít praktický způsob, jak v poválečném světě vůbec dál existovat. Z jeho vyprávění vyplývá, že se mu to nepodařilo.
Je však obdivuhodné, že se ani v této situaci nevzdával. Dál v knize promýšlí své možnosti, vede politické debaty o nové levici, varuje před opětovným zvěcňováním člověka, které vidí v nástupu globálního kapitalismu a v tehdejších strukturalistických teoriích. Nikdy při tom všem nezapomíná polemizovat především sám se sebou, aby dosáhl potřebného odstupu.
A právě tím je jeho kniha stále aktuální a inspirující, obzvláště v dnešním světě, kdy se často pěstuje nulová tolerance k myšlenkám oponenta a pojetí intelektuální odpovědnosti se smrsklo na hranice specializovaného oboru a správné citování zdrojů. Améry ze své odpovědnosti nikdy neslevil, pořád znovu vášnivě promýšlel celý svůj život a snažil se najít filozofický rámec, který by pozemskému bytí dával smysl a východisko. Byl k sobě přísný, odmítal laciné útěchy, byl ochoten dobrovolně odejít ve chvíli, kdy neuspěje. V duchu existencialistické filozofie pak došel k závěru, že hlavní propastí lidského osudu je odcizení – sobě samému i ostatním lidem. „Odcizení je takový model světa, který odmítá vše kvalitativně prožívané, vlastní i cizí. (…) Odcizení je existence ve světě bez lásky.“
Jean Améry: Marná léta učednická
Přeložila Daniela Petříčková, Prostor, 200 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
