Kultura Knihy

Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi

Politolog Petr Drulák hledá způsob, jak zlepšit českou demokracii

Petr Drulák: Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi
Petr Drulák: Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi • Autor: Sociologické nakladatelství

Politolog Petr Drulák vydal na počátku roku knihu s ambicemi, které se mezi zdejšími společenskými vědci příliš nevidí. Jeho Politika nezájmu příznačně nevyvolala širší diskusi, přitom stojí za pozornost a má smysl se k ní vracet. Zasazuje současnou politicko-společenskou situaci v České republice do obecných dějin západního politického myšlení a aktualizuje masarykovsko-schauerovskou otázku po smyslu českých dějin. Ptá se s novou naléhavostí, kam jako stát a společnost čtvrtstoletí po pádu komunismu vlastně směřujeme.

Reklama
Reklama

U kořene té otázky je přesvědčení, že základní polistopadová vize „návratu do Evropy“ už se integrací do Evropské unie naplnila, a je tedy třeba přijít s novým impulzem, případně původní vizi prohloubit. Klíčová výzva spočívá podle Druláka v tom, že toto řešení nelze jednoduše převzít ze Západu, jak jsme si zvykli. Nejistotu a krizi – která zdaleka není jen ekonomická, ale jde o obecnější krizi pospolitosti – totiž se západními demokraciemi sdílíme.

Liberté, égalité, fraternité

Drulák nepovažuje demokratické zřízení za cíl, ale prostředek k naplňování jiných politických ideálů. Tři základní pocházejí z dob osvícenství a Velké francouzské revoluce – svoboda, rovnost, bratrství. Potíž stávající liberální doktríny i celkové společenské atmosféry spočívá podle autora v tom, že je zaměřena příliš individualisticky a že ideál svobody redukuje na neomezovanou ekonomickou směnu v rámci trhu.

Drulák nepopírá hodnotu individualismu ani pozitivní roli trhu ve společnosti, poukazuje spíše na jejich jednostranné prosazování, které nakonec ohrožuje rovnost a bratrství. Tržní mechanismus přináší za jistých okolností prosperitu, ale je bláhové ho vydávat za univerzální klíč k řešení společenských problémů. Trh ponechaný sám sobě má tendenci k destabilizaci a rostoucí nerovnosti, což rozkládá soudržnost ve společnosti. V globálním kontextu jsme to mohli pozorovat během ekonomické krize. Zisky nabyté v době expanze a narůstající bubliny zůstaly v privátních rukou, ztráty spojené s kolapsem klíčových finančních institucí pokryly z větší části veřejné rozpočty.

Rostoucí nerovnost, ohrožující sociální smír, je však podle Druláka jen dílčím symptomem hlubší krize pospolitosti, jež ztratila vnitřní pojítko. Movitější jednotlivci v důsledku toho nechápou, proč by měli „doplácet na ty méně úspěšné“, vytratil se pojem veřejného zájmu.

Autor tak v obecnější rovině konstatuje, co ilustroval z anglosaské perspektivy třeba historik Tony Judt v knize Zle se vede zemi – zhruba od sedmdesátých let Západ rozkládá veřejnou sféru do soukromých parcel, pozvolna ztrácí sám smysl pro společné a exponenciálně narůstá nerovnost uvnitř společností. Pro ilustraci: v roce 1980 vydělával v Americe manažer průměrně 43krát více než dělník, v roce 2005 to bylo 411krát více.

Demokracie po česku

V politické sféře a v našich podmínkách odpovídá narušenému smyslu pro pospolitost model „české tržní demokracie“. Převládlo přesvědčení, že demokracie je primárně soutěží politických stran. Ty však jsou stále uzavřenější impulzům zdola a nikdy si v atmosféře svobody symbolizované primárně volným trhem nevypěstovaly smysl pro veřejný zájem. Obecná diagnóza zní místy pochmurně: „Finanční politiku formulují exponenti bank, práva zaměstnanců zaměstnavatelé, důchodovou politiku představitelé penzijních fondů, politiku výzkumu průmyslové podniky, školskou politiku představitelé vybraných soukromých škol, energetickou politiku ČEZ a uhlobaroni. … Smyslem české politiky se stala obsluha oligarchie.“

Chronologicky vzato, Drulák charakterizuje polistopadový vývoj čtyřmi fázemi: porevoluční euforie, transformační blouznění, evropské střízlivění a postupný úpadek. Euforie pramenila z nově nabyté svobody a symbolizoval ji Havel. Blouznění provázely pocity vlastní výjimečnosti spojené s rychlou ekonomickou transformací a dominoval mu Klaus. Střízlivění spočívalo v přípravě vstupu do EU a masovém přijímání jejích pravidel, na domácí půdě se ale prohlubovalo klientelistické pojetí politiky a obecná nedůvěra v ni. Po vstupu do EU následuje pozvolný pád, veřejný zájem se vytratil, „jde jen o přetahování soukromých zájmů“ a příznačně nenastupuje žádná nová politická osobnost s nosnou vizí.

Možnost nápravy

Jedinou smysluplnou cestou pro českou společnost je podle Druláka profilovat se jako součást evropského Západu a v jeho rámci prosazovat vlastní představy o roli Západu ve světě. Co se týče její povahy, není v jeho pojetí udržitelná ani jednostranně individualistická společnost (v níž žijeme), ani ta socialistická (o kterou jsme se v deformované podobě pokoušeli po válce), ale „kooperativní společnost“, jež zohledňuje jak potřeby jednotlivců, tak zájmy celku a působení trhu reguluje v kontextu obecnějších společenských potřeb.

Jak tento obecnější veřejný zájem definovat, je pochopitelně otázka výsostně politická – což neznamená monopol politických stran. Nejsme-li spokojeni se stávajícím fungováním demokracie, lze kromě zakládání dalších stran zavádět či modifikovat alternativní instituce a dát jim politický vliv. Drulák sám zmiňuje odborné stavovské organizace, místní a regionální generační kluby, revoluční referendum nebo široké společenské hnutí. Autorovy úvahy tu zůstávají na obecné úrovni, to je však jeho záměr: nepíše politický program, hledá předpoklady pro životaschopnou demokracii 21. století.

Může to fungovat? Mohlo by, ale těžko přes noc, navíc autor přehlíží důležitý mentální předpoklad. Dokud budeme chápat politické angažmá jako a priori „špinavé“, dokud ho budeme chápat černobíle jako „my“ (ctnostní občané) versus „oni“ (zkorumpovaní politici), těžko počítat s podstatnou změnou. Institucionální úpravy nestačí, musí jít ruku v ruce se vzděláváním k aktivnímu občanství – k postupnému uvědomování si, že my sami jsme ti, na které čekáme.

Drulákova kniha není v řadě ohledů snadné čtení. Je spíše teoretická, a tak může snadno vyznít trochu vágně a neuchopitelně. Navíc místy trpí akademickou encyklopedičností a slušel by jí více esejistický styl. Přesto za tu námahu stojí, neboť spojuje erudici s trefnými analýzami i osvěžující politickou imaginací. Pokud se někomu „svoboda“, „rovnost“, „demokracie“ či „trh“ jako samozřejmá a bezproblémová hesla už nezamlouvají a má chuť promýšlet stav české společnosti v netradičních kontextech současných i historických, Politika nezájmu představuje výbornou příležitost.

Autor je doktorandem politické filozofie na UK.

Petr Drulák: Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi
Sociologické nakladatelství, 323 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte