Kultura Knihy

Francouzské umění válečné

57 jenni R26 2013
57 jenni R26 2013 • Autor: Respekt

Hořící předměstí pomalu začínají patřit k folkloru evropských měst. Velkých i těch menších, jako je Lyon – místo děje románu Alexise Jenniho Francouzské umění válečné.

Reklama
Reklama

Závěr knihy líčí výbuch dlouho kumulovaného násilí, podobný tomu, jaký nedávno vypukl na předměstích Stockholmu. Za model autorovi posloužily pouliční nepokoje ve francouzských městech v roce 2005, které šokovaly veřejnost, zostřily protiimi­grační rétoriku a mimo jiné pomohly do prezidentského křesla výrazně pravicovému Nicolasi Sarkozymu.

Kniha Francouzské umění válečné, za niž Jenni před dvěma lety obdržel Goncourtovu cenu a kterou v překladu Danuše Navrátilové vydalo nakladatelství Argo, je do jisté míry reakcí na mentální a morální rozpoložení Francie po zmíněných nepokojích a po prezidentských volbách v roce 2007, jejichž výsledek byl pro tradičně levicové francouzské intelektuály šokem. Následovala ekonomická krize. Svět, který se odráží na stránkách Jenniho knihy, je dusivý, depresivní, k prasknutí napjatý otázkou, co bude dál.

Je to svět rozdělený na „my“ a „oni“. Na jedné straně bohaté, pěkně uspořádané centrum města, na druhé bez ladu nastavěná předměstí pro „ty druhé“, kteří se poznají okamžitě – podle barvy pleti. Společnost se radikalizuje na všech frontách a hlavní slovo dostávají „muži činu“ – mezi nimi i veteráni z prohraných koloniálních válek. Násilí v tomto světě je přitažlivé.

Fascinaci násilím se neubrání ani vypravěč knihy, který sám sebe označuje jako „naivního“ liberálního příslušníka střední třídy. Na šesti stech stánkách románu se sice nepřestane morálně pohoršovat, ale také jeho přitahuje krev. Rudá tekutina je pro něj symbolem životní síly, potlačené pod uspořádaným povrchem evropských měst, pod vyprázdněnou slupkou denní existence jejích ustrašených, bohatých a bílých obyvatel.

Jenniho román má dvě roviny: historickou a současnou. Historií, jež začíná druhou světovou válkou, pokračuje válkou v Indočíně a končí válkou o Alžír, nás provází Victorien Salagnon, v mládí partyzán, později profesionální voják s uměleckými sklony. Druhým hrdinou knihy je vypravěč, autorovo alter ego, obyvatel dnešního Lyonu. Zmatený bílý Evropan, odpadlík, který bez zřetelného cíle bloudí svým rodným městem, živí se roznáškou reklamních tiskovin, pije, objímá osamělé mladé ženy a touží po tom „umět kreslit“. Postava neuchopitelná a nesourodá, jako by ji autor namíchal z útržků různých knih.

Děj de facto začíná ve chvíli, kdy dojde k setkání. Vypravěč se v zapadlém baru na předměstí, kde do sebe obrací sklenky bílého mâconského vína, seznámí s veteránem Salagnonem. Cítí se přitahován jeho tvrdým a jasným pohledem, a když se navíc ze starce vyklube geniální kreslíř, stane se jeho žákem.

Vypravěčovy dny dostávají řád. Dochází pravidelně do domku na předměstí, kde mu Salagnon objasňuje záhady kresby tuší. Na oplátku se uvolí sepsat za veterána paměti. Začínají tím, jak se mladý a hrdý Salagnon v kolaborující Francii přidal k partyzánům a bojoval proti Němcům. Pokračují popisem života příslušníka francouzských ozbrojených sil v koloniích, let plných potu, krve a chlapských dobrodružství. Francouzské umění válečné před námi vyvstává v plné kráse a je jasné, že titul knihy byl míněn ironicky. Moderní dějiny válčení, ve výpovědi Victoriena Salagnona, jsou řadou absurdně násilných, neefektivních řešení a proher. Vypravěč nahlédne, co se skrývalo za tichem, jež tížilo jeho dětství a dosud obklopuje okamžiky nedávné historie. Pochopí, že válka pokračuje dodnes – jen změnila tvář. Štafetu násilí převzali členové domobrany a policisté a také kameny a výbušninami ozbrojení mladíci z předměstí.

Historický „román v románu“ je vyprávěn klasicky, s množstvím dialogů a akce. V současné linii se hlavně filozofuje. Autor má potřebu vysvětlit všechno až do konce a pak to ještě celé zopakovat. Ovšem rozumuje se hlavně o Francii: o minulosti a současnosti země, povaze a sklonech jejích obyvatel. A Francie, to je pro většinu Francouzů nevyčerpatelné, vášnivě debatované téma. Český čtenář možná chvílemi něco přeskočí.

Francouzské umění válečné lze číst jako dobrodružný román o vojácích, výpověď o stavu společnosti v současné Francii a též jako poměrně zábavnou lekci z nedávné historie. Násilí, které se kdysi odehrálo, se nyní v různých podobách vrací. A neomezuje se pouze na bývalé koloniální mocnosti, jak je vidět na příkladu ze Stockholmu.

Alexis Jenni: Francouzské umění válečné
Přeložila Danuše Navrátilová, Argo, 611 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte