Kultura Knihy

Hipíkovy sny

57 young R22 2013
57 young R22 2013 • Autor: Respekt

Jen pár měsíců po americkém originálu vychází v Česku překlad pamětí Neila Younga Hipíkovy sny. Tedy pamětí: kanadský muzikant si jako literární debutant oproti předchůdcům z rockových kruhů na pomoc nepřizval zkušeného novináře či spisovatele, který by mu s knihou utajeně jako „ghostwriter“ pomohl; takže proud vzpomínek je spíš než soustředěným memoárům podobný Youngovým písním, jež také roztěkaně zachycují, co se mu honí hlavou. Pro leckoho to může být zpočátku rušivý moment. Stačí se ale poddat toku vyprávění a čtenář rychle zjistí, že právě díky téhle literární neučesanosti se před ním Youngův život odkrývá ve své nejčistší podobě.

Reklama
Reklama

Sedmašedesátiletý matador rockové scény má na co vzpomínat. Vydal desítky alb, hrál v klíčových kapelách šedesátých a sedmdesátých let, experimentoval s nástupci nové generace, navíc je dosud hudebně aktivně činný, tuto neděli vystupuje se svou kapelou Crazy Horse v Berlíně. Muzika ovšem v knize není úplně tím hlavním. Stránky zastihují bilancujícího písničkáře v okamžiku, kdy je zrovna po letech drogové a alkoholové závislosti poprvé na několik měsíců „čistý“. A s tím, jak se mu z krve vyplavují látky rozostřující jeho mysl, se také do knihy dostávají zásadnější témata než stále se vracející otázka, kdy (a jestli vůbec) zpracuje všechny ty nahrávky, které si poněkud obsedantně pořizoval, kdykoli v průběhu kariéry jen sáhl na kytaru.

Citlivě tu píše o svých synech, jež postihla mozková obrna. O akcích, které už léta pořádá právě v rámci boje s touhle nevyléčitelnou chorobou. Věčný „hipík“ se vždycky rval za aspoň o něco lepší svět. Ovšem zatímco dříve jen slovy svých aktivistických písní, dnes věci k lepšímu zkouší změnit konkrétními činy. Přehrávač Pono jeho tým vyvíjí jako protiváhu „hanebné kvalitě distribuce hudby“ v podobě digitálních formátů, které zplošťují zvuk. S dalším vývojářským týmem pracuje na hybridním Lincolnu Continental, jenž by se měl stát prvním „elektrokorábem silnic“.

Není přitom důvod jeho romantickým snům nevěřit: když jednou vydavatelská firma do distribuce zařadila nekvalitní záznam Youngovy nahrávky, raději skoupil pár set tisíc nepodařených desek, než by je nechal šířit k zákazníkům.

Kniha nemá úvod ani závěr. Jako by nás Young někde na dálnici nabral do jednoho z veteránů, kterými na svém ranči zaplnil celou stodolu, svezl nás proti proudu času a pak nás bez varování někde vysadil. Kolem se míhají přátelé, lásky, úspěchy, nemoci, úmrtí, rozpady, rozchody; zkrátka všechno, co pro něj bylo něčím důležité. Výběr témat přitom probíhá ve stylu: „Teď vám povím tři historky; určitě poznáte, co mají společného…“ A když ho už po druhém příběhu tok vyprávění odvede jinam, napíše svou nejoblíbenější frázi „no, nic“ a pokračuje úplně odlišným směrem. Důležité je, že ani čtenáře do detailů neobeznámeného s peripetiemi Youngovy kariéry tyto vedlejší cesty nematou, ale naopak ho dráždí louskat další řádky v očekávání, kdy se proud jeho myšlenek zase vrátí na silnici první třídy.

Na ní sympaticky nemá moc prostoru sentiment. Svou účast na legendárním Woodstocku Young přejde pár větami a fascinující nahrávku z Wembley, kde na narvaném stadionu v roce 1974 vystoupil se superskupinou Crosby, Stills & Nash, ztrhá s tím, že je ze zvuku nepříjemně poznat, že tehdy byli všichni „moc sjetí“. Vášnivě se ovšem rozepisuje o výzvách, které nyní před hudebníky stojí v podobě YouTube nebo stre­amovacích služeb. A svou aktuální situaci, kdy mu s blížící se sedmdesátkou ubývají nápady i síly, glosuje spokojeným: „Teď zrovna poslouchám, jak v korunách palem šustí a šelestí vítr, na metr ode mne hučí moře, sleduju slunce mířit k vlnám. Koukám na trávník a vzpomínám na šílené noci, kdy jsem se s mozkem vysmaženým koksem modlil, abych jednou našel klid a mohl jen spočinout na místě, jako je tohle, kde by všechny živly společně hladily mé smysly.“

Než si Kurt Cobain prostřelil hlavu kulovnicí, v dopise na rozloučenou citoval Youngova slova z písně My my, hey, hey: „Je lepší shořet než se vytratit.“ Neil Young dekády fungoval podobně destruktivním stylem. K žádnému Ikarovu pádu ale nedošlo, Young svůj pobyt v blízkosti ostrého žáru slávy dokázal vybalancovat a kniha na mnoha místech naznačuje, jak se mu to podařilo. Když ji člověk dočte, dojde mu, že pokud by se mu snad tak jako Youngovi někdy podařilo dostat se alespoň na dohled výhně globální popularity, nejlepší je se po vzoru autora Hipíkových snů z povědomí fanoušků setrvale zapáleně nevytrácet.

Neil Young: Hipíkovy sny
Přeložil Jiří Zbořil, Nakladatelství Lidové noviny, 349 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1751

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte