Čas na druhý pokus

Klasický popis rozdílu mezi Evropou a Spojenými státy praví, že zatímco Evropa kdysi v reakci na velkou hospodářskou krizi dala světu vojenské diktatury a rozpoutala druhou světovou válku, Spojené státy vytáhly z rukávu Franklina D. Roosevelta a jeho Nový úděl. Je to samozřejmě příliš jednoduchá zkratka, přesto stojí za to si ji někdy připomenout.

Evropou minulý týden otřásly výsledky voleb v Itálii, kde jednoznačně prohrál dosavadní, Evropskou unií posvěcený program úsporných opatření a reforem technokratického premiéra Maria Montiho. Místo toho Italové volili buď tradiční strany odmítající nepopulární opatření, nebo rovnou úplnou alternativu ke stávajícímu politickému systému v podobě hnutí bývalého komika Beppeho Grilla (viz článek na str. 40). 

Italské volby ukázaly, že zejména na jihu Evropy si ekonomické potíže vybírají tvrdou politickou daň. Proti receptu na krizi v podobě utahování opasků se svržením vlády vzbouřilo Bulharsko a Slovinsko, bouří se Řecko, Francie recept odmítla před devíti měsíci, když zvolila prezidentem Françoise Hollanda. Nic z toho samozřejmě neohlašuje konec demokracie, přinejmenším Itálie však ukazuje, že touha po nestandardních politických řešeních sílí. Úsporná opatření se totiž nikde v Evropě zatím nemohou pochlubit výsledky, které by lidem dávaly naději na lepší budoucnost.

Evropa – jak známo – reagova­la před několika lety na krizi zavedením úsporných opatření především na popud Evropské centrální banky a Německa. Ve hře byl i jiný postup, například prosazení společných evropských dluhopisů, což by mohlo uklidnit paniku na finančních trzích, které trestaly zadlužené státy vysokými úroky a přibližovaly je tak k bankrotu. Debatě však dominoval německý strach z inflace, morálního hazardu a potřeba vysvětlit německému domácímu publiku, proč má platit dluhy jiných zemí.