Anketa: Stabilní vláda v Česku

Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu, bývalý ministr spravedlnosti, 2002–2003

Nedostatečná stabilita českých vlád po roce 1996 je způsobena řadou faktorů: 1. Nestandardní skladba politické scény, existence relativně silné politické strany s nulovým koaličním potenciálem (KSČM) v kombinaci s volebním systémem poměrného zastoupení do Poslanecké sněmovny. 2. Důsledky rozpadu Československa; dosavadní politika dialogu a společného hledání a vytváření konsenzuální politiky a kompromisů vyústila v politiku konfrontace spojenou s akceptací zhoubného principu „vítěz bere vše“.
3. Doktrína „nulové tolerance“ vyhlášená M. Topolánkem. 4. Nedostatečné institucionální záruky v rovině legislativně zakotvených mechanismů (např. procedura vyslovení nedůvěry vládě není spojena s předcházející většinovou nominací nového premiéra, tolerance „přeběhlíků“ mezi poslaneckými frakcemi umožňující jejich korupci). 5. Celkový nedostatek etických pravidel v politice. 

Vladimír Špidla

bývalý premiér, 2002–2004

Hlavním důvodem nestability vlád je neschopnost našeho politického prostředí vést účinný dialog o strategických problémech. Důsledkem je pohrdání kompromisem, který je považován za projev slabosti.

Mirek Topolánek

bývalý premiér, 2006–2009

Důvodů vidím pět a řadím je tu podle důležitosti. 1. Poměrný volební systém. 2. Vysoký podíl hlasů nesystémové strany (KSČM), nevyužitelných pro koalice demokratických stran. 3. Sebedestrukční činnost obnovených nebo nových stran daná krátkým demokratickým vývojem a křehkostí neukotvených pravidel. 4. Absence politických autorit. 5. Blbost voličů, ve střední Evropě obvyklá.

Jan Fischer

bývalý premiér, 2009–2010

Poměrný volební systém a rozložení sil způsobují, že jsou u nás vlády slabé. Ze stejných důvodů padají i jinde v Evropě. Dokonce častěji, protože tam politici raději opustí kabinet než svůj program a sliby. U nás vlády přežívají, ačkoli zemi nic nepřinášejí, trpí programovými rozpory a k jejich existenci není žádný důvod kromě strachu o křesla. Typickým příkladem je případ opoziční smlouvy a vlády Miloše Zemana.