Trhnu sebou a vtíravý budík mě probouzí z neidentifikovatelného snu. Chvíli mžourám a v duchu nadávám – je neděle 6.30. Mrknu z okna a s radostí konstatuju, že i přes období dešťů neprší. Po rychlé snídani sedáme s přítelkyní na kola a vydáváme se na skoro hodinovou cestu na stadion, kde má začít první vietnamská gay pride parade. Je teprve ráno, ale už jsou tropy.
Lokální neziskovka CSAGA, pro kterou pracuju, se zabývá především ženskými právy, a tudíž i právy leseb. Ve Vietnamu je homosexualita stále vnímána jako něco neslučitelného s tradiční sociální rolí muže i ženy – tvořit rodinu a plodit děti. Vietnamští gayové jsou ale pro společnost přijatelnější, lesby jsou mnohem více vyloučené. Paradoxně k tomu přispěly i rozvojové programy zaměřené především na gaye a HIV a AIDS. Zajímavý je poměrně rozšířený názor, že homosexualita je západní móda, jakýsi podivný „lifestyle“. Setkali jsme se s obavami, že by mladí Vietnamci mohli podlehnout pocitu, že „být homosexuál je cool, a proto se jím stanu“.
Vietnamská žena musí být především matkou a starat se o domácnost. Rovněž fakt, že by ženu nepřitahoval muž, je nepochopitelný. Bohužel to někdy končí i tak, že například otec zorganizuje znásilnění své lesbické dcery a doufá, že se jí sex s mužem bude líbit natolik, aby se na něj přeorientovala.
Jsme před stadionem, na který se sjíždějí první účastníci cyklistického průvodu. Vzhledem k dopravní situaci v Hanoji se pochod jevil jako neprůchodná alternativa. Svoji roli v rozhodnutí pro cyklojízdu hrál i zdlouhavý a nejistý proces schvalování průvodu vládou. Rozdávají se dekorace – barevné balonky, duhové vlaječky a samolepky. Mezi srocujícími se odvážlivci se začínají pohybovat první novináři, jak vietnamští, tak z mezinárodních médií, událost budí rozruch. Někteří zahraniční novináři se očividně snaží být co nejméně nápadní – mladá slečna pracující pro AFP se schovává pod kšiltovkou, mušími brýlemi a baťůžkářským oblečením.
Ne každý účastník se chce pro média fotografovat z obav před reakcí rodiny, šéfa, společnosti… Hledám tu známé tváře, ale někteří si to asi na poslední chvíli rozmysleli. Jeden náš belgický kamarád „expat“ se tu nakonec neobjeví – shání práci a fakt, že je gay, by ho mohl připravit o většinu šancí.
Hlavní organizátorka Tam bere do rukou duhovou vlajku, nasedá na nosič kola svojí přítelkyně a rozjíždí průvod asi stovky lidí. Vřítíme se do hanojské chaotické dopravy a mezi účastníky vládne skvělá nálada. Spousta lidí si poprvé užívá pocitu volnosti na veřejnosti. Celý průvod vzbuzuje u přirozeně zvědavých Vietnamců zájem, ale tipuju, že málokdo tuší, co se to vlastně děje. Ještě před pár lety by něco takového bylo nemyslitelné.
Na mě čeká pořádná dřina: kvůli dobrým fotkám neustále jezdím před průvod, zastavuju, fotím účastníky, nasedám zpátky na kolo a uháním zase dopředu. Sem tam mě při zběsilé jízdě, kdy se obracím s foťákem dozadu, málem srazí taxík.
Po dvou hodinách jízdy dorážíme do cíle. Všichni jsou očividně šťastní (a durch zpocení). Vypouštějí se balonky, skanduje se a probíhá hromadné focení. Jízda je závěrečnou ze třídenních aktivit, které měly Vietnamcům ukázat, že homosexualita není zločin. Musí se ale přiznat kredit místní vládě – nejen že tu homosexualita není zločin, ale dokonce se v připravované revizi zákona o manželství uvažuje o formě registrovaného partnerství.
V poslední chvíli se na scéně zjevuje policie. Přijíždí jakési auto s megafonem, ze kterého se line hutná vietnamština. Objevuje se pět, šest policistů v modrých a zelených uniformách. Všichni očividně znervózní. Naštěstí se ukáže, že nejdou po nás, ale prostě jen vyhazují stánkaře z chodníku před parkem. Holt se tu nesmí prodávat čaj.
Jiří Pasz, nezisková organizace csaga, Hanoj
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
