Martin Seifert se ani po několika měsících nezbavil všech předsudků. Ráno v jeho garsonce na studentských kolejích v bavorském Řezně zvoní tři budíky. Jeden v 6.30, druhý o deset minut později a obzvlášť nepříjemné tóny zaznívají v 6.50. „Němci jsou posedlí časem. Nechci riskovat žádné zpoždění,“ vysvětluje devětadvacetiletý lékař.
Pod nožem křupe houska, na niž roztírá med ze severočeských lesů. Pozoruje ranní provoz za oknem, který se pomalu sune podzimní mlhou směrem k univerzitě a ke klinice. V 7.50 nasedá s ohrnutými nohavicemi na kolo. Krátce po osmé se již na oddělení pro neurologickou rehabilitaci obléká do bílého pláště, s lehkou nervozitou sleduje hodiny a usměje se: dnes je všechno v nejlepším pořádku.
Martin Seifert je jeden z 3837 lékařů, kteří dali letos na jaře výpověď v rámci protestní akce Děkujeme, odcházíme. Jsou dlouhodobě nespokojeni s platovými a pracovními podmínkami a ti nejodvážnější včetně Martina Seiferta svou výpověď navzdory slibům ministra zdravotnictví nestáhli a odešli pracovat za hranice. „Mírný růst platů nestačí. Vládní opatření jsou krátkozraká,“ říká Seifert při mytí nádobí ve své kuchyňce. „Musí se změnit celý systém. Tady v Německu se alespoň dodržují základní pracovní podmínky. Po noční službě vás nikdo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
