René Mandys rezignoval. Čtyři roky vzdoroval brutálnímu tlaku ruského majitele zámku v Dolní Olešnici Alexeje Zacharova, který chtěl koupit pozemky jeho zahradnictví. Ochranka zámku zahradníka zmrzačila, neznámí lidé mu v noci ničili sazenice, shořel mu skleník. Úřady nedokázaly Mandyse ochránit před otevřeně vystavovanou silou zločinu a on se zlomil: Raději prodám, než mě snad zabijí. Jenže drama nemá konce. Koupím, vzkázal ruský podnikatel. Ale za násobně nižší cenu, než si představujete.
„Vy si vážně myslíte, že vám dám kontakt na pana Zacharova?“ směje se právníkruského podnikatele Pavel Jelínek. „Proč bych to dělal? On si lidi, se kterými se sejde, vybírá opravdu pečlivě. Musí vydělávat peníze a novináři nám pro náš obchod nic nepřinesou, spíš obchody zkazí. Třeba se s ním potkáte na nějakém mezivládním zasedání, tedy pokud budete pozvaná.“
Návštěva u advokáta Jelínka je poslední štací pokusu promluvit si s mužem, který do Čech přišelpřed necelými deseti lety, ale i za ten krátký čas si stihl vydobýt proslulost jako představitel sebevědomé a docela strašidelné kultury. Zámecké sídlo v Dolní Olešnici je obrněno kotouči žiletkového drátu, podnikatel zakazuje lidem chodit po veřejných cestách poblíž svého majetku a ubližuje jim, aby dosáhl svého. To vše za přihlížení úřadů, které zatím nenašly cestu, jak metody moskevského boháče zkrotit a přivést ho k pořádku.
Naše výprava za setkáním s Alexejem Zacharovem začíná u pražské firmy Ventus Aliance, která jako jediná z jeho firem uvádí telefonní číslo. Na internetu se chlubí, že obchoduje s rybím olejem, masokostní moučkou, sušenou krví, mraženým ovocem či lnem a hořčicí. Jenže žena na druhé straně linky považuje – stejně jako později advokát Jelínek – žádost o kontakt na firemního jednatele Zacharova za tu nejabsurdnější věc, jakou v poslední době slyšela. „Žádný kontakt vám nedám, starám se jen o svou práci,“ říká a pokládá sluchátko.
Pokračujeme v Pardubicích, kde na jedné z hlavních tříd mají podle obchodního rejstříku sídlit další dva Zacharovovy podniky – Ventus Česko a Větry změn. Jenže v šestipatrové, poněkud olysalé budově s nízkým nájmem vychází najevo, že firmy ruského podnikatele tady jsou jen formálně. Zbývá zajet na adresu v Kosmonosech nedaleko Mladé Boleslavi, kterou Zacharov uvádí jako trvalé bydliště. Na zvoncích nové bytovky však jeho jméno není a obyvatelé novostavby míní, že tu ani nikdy nebylo.
Advokáta Jelínka vyprávění, jak jsme hledali Zacharova, popudí až k mírným výhrůžkám. „Dejte mi vaši adresu,“ říká. „Pokusím se zařídit, aby se za vámi doma někdo stavil. Někdo vás vyhledá tak, jako jste se vy snažila vyhledat jeho.“
Brutální agentura
Zámek v Dolní Olešnici je opevněný tak, aby nezvaní návštěvníci zůstali stovky metrů daleko. Rozlehlý okolní les ovíjí kotouče žiletkového drátu, dvě veřejné cesty přehradily brány hlídané ochrankou. Vinou zabrání veřejných cest se za žiletkami nechtěně ocitl také René Mandys a jeho zahradnictví. Znamená to pro něj, že si pro každého zákazníka nebo návštěvu musí dojít několik set metrů lesem, jinak je ochranka nepustí. A to by ještě bylo to nejmenší. Když Rus před čtyřmi lety zámek koupil, začal na Mandyse tlačit, ať mu své pozemky prodá. Ten o tom nechtěl ani slyšet. Prožil tu celý život, navíc mu bude pětašedesát a na rozjezd nového zahradnictví už nemá elán. Nicméně tlak sílil. Po zničených rostlinách a rozbitých oknech přišel loni na podzim brutální útok: zahradníka našla manželka na lesní cestě se čtyřikrát zpřelámanou nohou; dodnes chodí jen o holi a s obtížemi.
Trutnovská policie řešila za poslední rok a půl ve „věci“ Reného Mandyse šest přestupků a tři trestné činy (těžké ublížení na zdraví, vyhořelý skleník za více než milion korun a zničení deseti tisíc kusů sazenic rajčat). Pachatele našla ve třech případech, vždy šlo o zaměstnance agentury Finance Garant, kterou si Zacharov najal na hlídání zámku. Pokus kontaktovat někoho z Finance Garant dopadá stejně jako pokus najít Zacharova. Okna v sídle firmy na pražském Černém Mostě kryje roleta, uvnitř zřejmě nikdo není, telefon nikdo nebere. Z brutálního útoku na zahradníka je podezřelý devatenáctiletý Jan Brož. „Nemá zájem se o tom bavit,“ říká jeho otec, který synovi, protože není doma, telefonuje. „A prý ani nemůže, týká se to jeho práce. Říká ale, že je to celé nesmysl, chtějí to na něj hodit.“
Ačkoli už od zahradníkova zmrzačení uplynul skoro rok, policie útok stále vyšetřuje a odhaduje, že bude na případu pracovat ještě měsíc nebo dva. Je pravděpodobné, že napadení bylo dalším z řady pokusů, jak zahradníka přimět k prodeji. Policie je však na toho, kdo si útok objednal, krátká. „S verzí objednávky jsme pracovali,“ říká šéf policie v Trutnově Jan Pavelka. „Nemáme ale dost důkazů na to, abychom mohli trestní stíhání rozšířit o další osobu.“
Pokud jde o zajištění volného průchodu veřejnou cestou, policie rezignovala. Když si ji někdo zavolá, přijede, poučí ochranku, že návštěvníkovi je povinna otevřít, a zase odjede. Ochranka neochotně vyhoví, ale jakmile policista zmizí, vrátí se ke svému rozkazu: nikoho nepouštět. Policejní šéf Pavelka tento přístup vysvětluje tím, že nemá dost lidí, aby u brány mohl pořád nějaký policista stát. Po letech takto vlažného státního přístupu dosáhl agresivní vyděrač svého. Zahradník se rozhodl své dva domy, pozemky a skleníky prodat. Jenže Zacharovovi to nestačí. „Částka, kterou pan Mandys navrhuje, připadá mému klientovi absolutně neadekvátní,“ říká advokát Jelínek. „Je několikanásobně nadhodnocená.“
Postavit se zlu
Většinu lidí v Dolní Olešnici fakt, že právo silnějšího válcuje vládu práva, nevzrušuje. „Někteří jen mávnou rukou se slovy, měl to prodat dávno,“ říká starostka Radoslava Cermanová. „Jiní si povzdechnou, je to škoda, že ustoupil.“ René Mandys přiznává, že se ve svém vzdoru proti bezpráví cítil osamělý. Nepodpořila ho sounáležitost sousedů, kteří by dávali najevo, že jsou s ním. Policie byla podle něj neobratná. Když v noci volal, že mezi skleníky někdo chodí, policisté byli jako slon v porcelánu. Přijeli s blikajícím majákem a jali se vetřelce hledat s rozsvícenými baterkami. Ti na ně nečekali. Také obec, která se má starat, aby nic nebránilo v pohybu po veřejných cestách, podle něj zaspala.
Pro starostku Cermanovou stejně jako pro okresní policisty je setkání s podnikatelem, který jde za svým „přes mrtvoly“, novou zkušeností. Učí se s ní nakládat. Starostka dospěla k tomu, že když slušná žádost nestačí, je třeba použít síly. A neustoupit ani o píď. Zacharov brzy dostane oficiální výzvu, aby odstranil všechny překážky z cest a umožnil lidem, aby po nich mohli chodit jako dřív. Sílu k takovému vzepětí jí mimo jiné dodává i podpora krajských úředníků. Když nebude zbytí, je starostka připravena požádat o odstranění všech překážek exekutora, kterému bude asistovat policie.
Policejní ředitel Pavelka ujišťuje, že to, co se děje Mandysovi, ho trápí. „Naše práce ale někdy trvá dlouho,“ říká. „Mohu mít na věc nějaký názor, něco si o ní myslet. Ale pracovat mohu jen s fakty a důkazy.“
Na to, jak starostka a policie uspějí, nečekají jen v Olešnici. Firma Alexeje Zacharova totiž v okolí dál expanduje, skoupila pole od pozemkového fondu a mezi místními se šíří strach, že si brousí zuby také na rekreační zařízení Svatá Kateřina u Hostinného. To je totiž na prodej. Území ruského podnikatele by mohlo sahat od olešnického zámku přes údolí s Mandysovým zahradnictvím a pole až ke zmíněnému kopci Kateřina. „V našem městě je kauza pana Mandyse předmětem denních hovorů už dlouho,“ říká obyvatelka Hostinného Anna Čtvrtníčková. „Představa, že nám Zacharov vezme tradiční výletní místo, oblíbené houbaři stejně jako jezdci na koních, je velmi smutná.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
