Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Kultura, Literatura

Zahradník pana Darwina

Kristina Carlsonová

O Charlesu Darwinovi se traduje, že vystrnadil z přírody Boha, když ho nahradil evoluční silou výběru, v němž přežívají nejschopnější. Sám Darwin ale o stvoření světa Bohem nepochyboval a jeho současníkům vadila spíše představa, že by měli za své přímé předky považovat lidoopy. Na každý pád se britský přírodovědec strefil do doby, kdy se člověk od Boha začal odvracet, do časů průmyslové revoluce. Tento pozvolný obrat zachycuje v novele Zahradník pana Darwina finská spisovatelka Kristina Carlsonová, a to nápaditým způsobem. Jako hlavního hrdinu si vymyslela opatrovníka Darwinových záhonů a obdivovatele jeho díla Thomase Daviese.

Tomu se nikdo nemůže divit, že spílá Bohu a pochybuje o jeho existenci. Pán na něj seslal skoro tolik ran jako na starozákonního Jóba. Před pár lety si vzal k sobě jeho manželku Gwyn, dceru neuchránil od mentální opožděnosti a syna od nevyléčitelné nemoci. Zastání Davies nenachází ani u lidí z vesnice, kteří ho považují za podivína, podobně jako Darwina: „Když si člověk postaví nové modly, jako je Věda a Evoluční teorie, vysmívá se našemu Pánu, Stvořiteli všeho, a za to následuje trest!“

V zachycení sporu vědy s vírou už dnes těžko najdeme velké novum. To spočívá hlavně v nezvyklé formě, kterou Carlsonová vypráví. Mluvčím tu není jen Davies, ale také vesničané, kafky, vrány, slepice a další zvířata, která promlouvají do příběhu v rytmicky dělených slovech a větách. Každý se nějakým způsobem vztahuje k Bohu, prosí ho, žádá o radu, ve sporech ho přivolává na svou stranu, i když ví, že není v právu. Ať už věřící nebo pochybující, každý používá Boha ke svým potřebám. Výjimkou je jen Davies, který pochybuje nejen o Bohu, ale i o svých činech, protože chápe, že slepá víra bez kritického rozvažování nevede k rozhřešení.

K dalším formálním nezvyklostem knihy patří interpunkce, kdy autorka člení věty podobným způsobem jako v lyrice – čárky mají spíš „nádechovou“, „myšlenkovou funkci“, jak sama uvádí v doslovu. Metaforický příběh zahradníka pana Darwina tak připomíná spíš báseň v próze, a to i útržkovitým vyprávěním a poetickým jazykem. To všechno však zároveň znesnadňuje čtení a vybízí k pochybám, nakolik autorka experimentální formu používá jako berličku. Rytmizování textu totiž jako by odpovídalo jen jednotlivým kapitolám. Hlasy zvířat se objevují pouze na začátku knihy a nepatřičně působí i prostřední epizoda, v níž věřící vesničané berou boží trest do svých rukou. Tady se kniha od osy Daviesova života najednou odkloní, a jako celek proto působí trochu nevyrovnaně.

Kristina Carlsonová: Zahradník pana Darwina

Přeložil Vladimír Piskoř. Mladá fronta, 112 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 31/2011 pod titulkem Vrtěti Bohem