Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Děti z kontejneru

Jak se vyplatilo vystěhování vsetínských Romů

30varianta_R20_2011_n.jpg
30varianta_R20_2011_n.jpg

 

Osmdesát šest procent Čechů nechce Romy za sousedy, ukázal teď květnový průzkum. Ale vyslyšet hlas lidu a sociálně slabé lidi vytlačit „pryč“ situaci jen zhoršuje. To zase víme z čerstvé studie pro vládu, která se zabývá dopady jedné ze svého času nejsledovanějších kauz: stěhováním Romů ze Vsetína, které zorganizoval tamní starosta Jiří Čunek. V akci, která svého autora vynesla do nejvyšší politiky, prodělali nejen Romové, ale také bílá většina.

30varianta_R20_2011_s.jpg
30varianta_R20_2011_s.jpg
„Gádžice, opice,“ pokřikuje romské děvčátko na bílé vetřelce. Jsme u dvou třípatrových kontejnerových domů, které nechal za Vsetínem pro více než dvě stě Romů postavit bývalý starosta a senátor Jiří Čunek. Na asfaltu u domů je ve slunečném odpoledni živo. Skupiny Romů si hlasitě povídají, mezi nimi pobíhají děti. Tady opravdu nikoho neruší. Široko daleko totiž nic není. Od průmyslového předměstí místo odděluje rušná silnice a železnice. Do nejbližšího obchodu jsou to čtyři kilometry, k zastávce autobusu dva. Když hodně prší, mají zdejší děti od školy dovoleno, aby zůstaly doma.

Víc než odlehlost místa ale překvapí jiná věc: nevraživost, s jakou Romové hledí na příchozí. Kromě několika teenagerů si nikdo povídat nechce. A hovor s nimi brzy končí starší žena. „Běžte pryč,“ křičí na nevítanou návštěvu. „Vypadněte. Proč chodíte mezi Romáky? My vás taky nechodíme okukovat. Jsme taky lidi, nejsme psi.“ Vstřícné mládence žene žďuchanci pryč. Neprotestují, jeden z nich jenom přes rameno špitne: „Nezlobte se, někteří lidé už se tady z toho skoro zbláznili.“

 

Represe je drahá

Vsetínský zážitek ukazuje, že v české kotlině tiká časovaná bomba. Majoritní společnost nemá sociálně slabé Romy ráda, narušují její řád a hodnoty. Snaží se je tlačit do míst, kde ji nebudou rušit. Jenže také Romové na tlak reagují. Zoufalství z toho, že jim nikdo nepronajme slušný byt, není pro ně práce a jejich děti končí ve školách pro hloupé, se snadno může změnit v agresi.

Podle Martina Šimáčka, ředitele vládní Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách, je agrese přirozenou reakcí na vytlačení lidí do ghetta. Kromě toho represe stojí státní kasu víc než pomoc lidem v jejich přirozeném prostředí. Dokládá to například studie, která se zabývá dalšími osudy šesti rodin, jež Vsetín vystěhoval za hranice kraje, na Jesenicko a Prostějovsko. Šimáčkova agentura si ji objednala u Kláry Vomastkové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Pro pochopení souvislostí se musíme krátce vrátit do historie. Podobný příběh bychom našli v desítkách českých měst. Vsetín nejdřív sestěhoval sociálně slabé romské rodiny do jednoho pavlačového domu. Protější poliklinika si v tiskové zprávě z jara 2006 stěžovala: „S příchodem pěkného jarního počasí nastaly lékařům i pacientům opět těžké časy. Nájemníci se přesunuli na pavlače a před dům. Obtěžují hlukem, v okolí je nepořádek. Do oken v přízemí nám lezou romské děti, z ordinací se ztrácí věci.“ Tehdejší starosta Jiří Čunek přišel s radikálním řešením. Na podzim 2006 se většina obyvatel pavlačového domu stěhovala do kontejnerů za městem, šest rodin do odlehlých vesnic. Nákup téměř neprodejných domů v havarijním stavu stál Vsetín 2,5 milionu korun. Rodiny, neměly na vybranou, na úřadě jim řekli: Buď podepíšete smlouvu o půjčce od města a plnou moc člověku, který za vás od města koupí dům, nebo přijdete o děti. Dům, ve kterém bydlíte, se totiž bourá a z vás jsou bezdomovci. Čunek se mohl radovat, zřejmě i tento tvrdý postup ho ve stejné době vynesl do křesla senátora.

Situace všech rodin se po vystěhování zhoršila. Na rozsáhlou opravu starých domů, z nichž některé byly v dezolátním stavu, neměla žádná z rodin peníze. V jednom případě to dva roky po vystěhování skončilo odebráním pěti dětí do ústavu – protože kvůli nefungující kanalizaci žila rodina bez toalety a koupelny. Děti musely do školy dojíždět, místo aby tam mohly chodit pěšky. Některé z rodin se nechtěly ze Vsetína odhlásit, musí tam pravidelně jezdit na úřady kvůli vypláceným dávkám a to je stojí další peníze. Město Vsetín navíc na rodiny vytáhlo jejich staré dluhy, o kterých často vůbec nevěděly, všechny domy jsou dnes v exekuci. 

Studie sice nepracuje s konkrétními čísly, popisuje ale, jaké dodatečné náklady vystěhování rodin přineslo. Bydlení bylo často tak neúnosné, že úřad musel poskytnout nemajetným lidem aspoň nějaké peníze na odstranění těch nejhorších závad. Žádná z vesnic až do té doby nepotřebovala terénního sociálního pracovníka, stát tedy musel dotovat nově vzniklá místa. Také péče o děti v ústavu je dražší než podpora jejich setrvání doma. „Ze strany státu musely být vynaloženy další prostředky, zvolené řešení se ukázalo být dosti nákladné,“ konstatuje studie. Najít rodinám přijatelné náhradní bydlení ve Vsetíně by erár vyšlo rozhodně levněji.

 

Starostka je dobrá, přísná

Obyvatelé malých vesnic početné romské rodiny, provázené Vsetínem budovanou pověstí těch ze všech nejproblémovějších, zrovna nevítali. Sdružení obcí Jesenicka dokonce zpočátku plánovalo, že pro změnu koupí byty ve Vsetíně a rodiny jim tam vrátí. Pak se ale starostové přece jen takového ping-pongu s lidmi zalekli.

Do Dřevnovic na Prostějovsku přibylo rázem přes dvacet lidí, z toho třináct malých dětí. Vsetín do domku se třemi místnostmi sestěhoval rodiny matky a dcery, které v pavlačovém domě bydlely zvlášť. Starostka Bohumila Charvátová si jich všimla, když jako každé ráno při procházce obhlížela ves. „Bylo mi jich líto,“ říká. „Nevěděli, co si počít. Pořád jen doufali, že se něco stane a oni se vrátí do Vsetína.“ Většina vesničanů brala hlučnou rodinu a partu malých dětí, které se potulují po vsi, jako pohromu. Starostka si ale umínila, že nějak spolu prostě vyjít musí. Rodinu denně navštěvuje, s jejími členy se oslovují křestními jmény, pomáhá jim s vyřízením různých formalit. Když rodina dlužila pětistovku za psa a daň z nemovitosti, ani ji nenapadlo, aby se spojila s exekutorem. Jednoduše se s muži domluvila, že částku splatí veřejně prospěšnými pracemi.

Paní Růžena, která právě před domem věší prádlo na sušák, se zpočátku moc bavit nechce. „Růži, neštvěte mě, babo jedna, ukažte jim, jak jste si to tu udělali hezké,“ spustí starostka. Žena se nakonec přece jen pochlubí nově opraveným pokojem s plovoucí podlahou, velkým gaučem a počítačem na stole. Při dalším povídání se ale ukazuje, že soužití ani zdaleka není tak idylické, jak to může na první pohled vypadat. Romové si stěžují, že jim někteří lidé hrozí skiny. „A pamatuješ, Bohunko, jak dospělý chlap stáhl našeho kluka ze stromu a pak ho dokopal?“ berou si starostku za svědka. Ta jim zase připomíná, že už jim stokrát říkala, co mají dělat, aby starousedlíky tak nerozčilovali. „Růži, nemáte děti nechat pobíhat samotné. Když se vyhrne deset dětí na hřiště, jeden dospělý tam s nimi musí být,“ říká. „A kdo tuhle pouštěl koloběžku po nové skluzavce? A kdo pak tu skluzavku počural?“ obrací se k dětem. Dospělý syn Milan uznává: „Naše děti nejsou žádní svatoušci.“ Pochvaluje si: „Starostka je dobrá, upřímná, chodí za námi, jsme rádi, že je přísná.“

Po pěti letech může starostka bilancovat: Dvě třetiny lidí ze vsi jí mají za zlé, že je k Romům příliš vstřícná. Třetina naopak oceňuje, že se její zásluhou soužití přece jen lepší. Když starostka vidí, jak si bílé a romské děti společně hrají s míčem, raduje se. Jindy ale propadá zoufalství. To když jí některý z romských mužů, který si zrovna přihnul, začne vyhrožovat a nadávat za to, že se jim plete do života.

 

Dělejme to jinak

„Situace, ve které se lidé ve Vsetíně nacházeli, byla řešitelná sociální prací na místě. Jejich vystěhováním do šesti odlehlých vesnic se stala mnohem složitější a náklady na její řešení se podstatně zvýšily. Vsetín je jen přenesl na další obce, Olomoucký kraj a stát,“ shrnuje Šimáček. „Migrace chudých lidí, způsobená vystěhováváním z bytů, je jeden z nejvážnějších problémů současnosti, blokuje řešení situace a stojí nás všechny dost peněz.“ Agentura se proto snaží spolu s městy, kde působí, hledat taková řešení, která vystěhování předejdou.

Zároveň Šimáčkova agentura přichystala návrh Strategie boje proti sociálnímu vyloučení. Obsahuje celkem převratná řešení. Podle ní by obec sociální  byty sice nemusela přímo vlastnit, měla by je ale zajistit – třeba prostřednictvím neziskové organizace, která na ně dostane dotace. Důležité je začít hned u dětí. Když jejich životní dráha začíná ve „zvláštní“ škole, roztáčí se tím kolotoč. Za špatným vzděláním následuje špatná nebo žádná práce, závislost na dávkách, nevraživost většiny… Strategie je revoluční v tom, že za jedinou účinnou cestu má postupné rušení „praktických“ – dříve zvláštních – škol. Zabývá se také příliš vysokým počtem dětí v ústavech. V tomto odkazuje na návrhy ministerstva práce a sociálních věcí, které upřednostňují práci s rodinou a profesionální pěstouny před ústavy. Pokud se premiér Nečas s materiálem ztotožní, měla by ho vláda projednat během června. 

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte