Pokoj s napůl srolovaným kobercem, za ním je zeď plná skob a bílých čtverců, které tu zbyly po obrazech.
„Navštívil jsem přítele advokáta,“
poznamenal si k letmo načrtnutému obrázku jeho autor, kreslíř a ilustrátor Vladimír Fuka (1926–1977). Netušíme, kterého advokáta navštívil, to už si do svého deníkového záznamu nenapsal. Vzhledem k vročení 1952, kdy si Fuka své črty pořizoval, šlo ale pravděpodobně o dost truchlivý příběh. Prodal advokát ta díla, protože se neměl v čase diktatury proletariátu jak uživit? Nebo mu je zabavili? Netušíme. Jisté je ale to, že Fukův Deník 1952, nominovaný nyní na nakladatelský počin v soutěži Magnesia Litera, je ojedinělou zprávou o
„krajině roku 1952, krajině koncentračních táborů“
, jak tehdejší poměry v Československu Fuka na jiném místě deníku sám nazval.
Absurdity
Vladimír Fuka stačil před únorovým převratem vystudovat Akademii výtvarných umění. Po puči se ovšem odmítl dát do služeb nadiktovaného socialistického realismu a komunistickou despocii padesátých let trávil v ústraní bez možnosti veřejného uplatnění. Přátelil se s okruhem podobně proskribovaných autorů, zejména s Jiřím Kolářem, Janem Rychlíkem, Janem Hančem či Zdeňkem Urbánkem. Často o aktuálním dění – informace o něm získávali z relací Rádia Svobodná Evropa – diskutovali přímo u Fuky v bytě. …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
