Strhující svědectví o poměrech ve věznicích ČSSR
Druhého květnového dne roku 1988 se v jedné ostravské kuchyni ozvalo žuchnutí. Co to bylo, zeptala se z vedlejšího pokoje paní Dolores. Její manžel, publicista, spisovatel a básník Jaromír Šavrda jí však neodpověděl. Ležel mrtvý v kuchyni na zemi, neboť jeho srdce nadále nevydrželo zátěž těžké nemoci, ale i vyčerpání a stres z několikaletého vězení a neustálé policejní perzekuce. Za pár dnů by mu tenkrát bylo pětapadesát let.
Po drobném muži s hustým plnovousem a tlustými brýlemi tu přesto zůstalo úctyhodné dílo. Nejen v podobě beletristických knih, dramatických textů, článků a básní. Z oficiální literatury, odkud byl po roce 1969 Šavrda vypovězen, nasměroval svoji energii do přepisování zakázaných titulů pro brněnskou odnož samizdatové edice Petlice. V Ostravě také brzy založil obdobné ilegální nakladatelství Libri prohibiti.
Jak se dodnes shodují jeho přátelé, kdyby nemiloval literaturu a svobodu slova natolik, že začal opisovat knihy, možná mohl ještě žít. Právě tato činnost ho však přivedla do soukolí komunistických vyšetřovacích vazeb a následujících kriminálů. Oproti podobně stíhaným lidem však Jaromír Šavrda nelenil ani tady. Ve vazební věznici v Ostravě na začátku svého druhého zatčení napsal mezi zářím a listopadem 1982 strhující svědectví o poměrech v československých…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
