30A_velka_R07_2010_s.jpg • Autor: RespektVáclav Jůza vypadá jako reklama na polárníka nebo horala, ale mluví spíš jako městský kavárenský týpek. „To mě osvítil duch svatej, že jsem dnes zůstal tady,“ říká vysoký šlachovitý muž s dlouhými bílými vlasy a vousy nad sklenicí piva v restauraci nedaleko startu největšího a nejtěžšího závodu psích spřežení v Česku. Šediváčkův long právě pokračuje druhou etapou, kterou Jůza vzdal. „Nesnáším brýle, nic s nimi nevidím a nenávidím, když mi lítají vločky do očí,“ říká. „A s čelovkou už vidím úplné hovno. Tak, co bych tam v té vánici a tmě dělal? Já to dělám jako terapii, rozumíš? Jako terapii, a ne abych se trápil.“
V Orlických horách zuří vánice a v restauraci penzionu Kristýna v Deštném, kde je štáb závodu, se od kamen a zasněženého oblečení nově příchozích šíří příjemné vlhké teplo. Vpodvečer tu sedí několik odpadlíků, organizátorů nebo členů soutěžních týmů a Václava Jůzu tady zná každý. Patří k symbolům nejenom tohoto závodu.
30CCCC_R07_2010_s.jpg • Autor: Respekt Jako chirurg odešel s manželkou, zdravotní sestrou, v roce 1981 do Rakouska. A tam se mu po deseti letech, když mu táhla čtyřicítka, začaly třást ruce. Postihla ho zvláštní nemoc, kterou nešlo úplně zastavit – v játrech a mozku se mu začala usazovat měď. …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin: