Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jeden den v životě

Jak na letním táboře...

73_R49_2010_n.jpg
73_R49_2010_n.jpg

73_R49_2010_s.jpg
73_R49_2010_s.jpg
Mobil mi přehrává ranní melodii a já s velkým odhodláním vstávám z postele. Moje španělská spolubydlící Carlota ještě leží klidně oddychujíc, zase usnula na svém notebooku. Vklouznu do oblíbených pruhovaných legín a natáhnu své zoufale neprofesionální sportovní boty – chystám se již několikátý den před vyučováním běhat. Ještě naplnit láhev vodou, před Mädchenbau provést pár skrovných cviků a už vbíhám do třešňové aleje vedoucí do několik minut vzdáleného městečka Hödingen. Dál travnatou cestou mezi dalšími stromy do kopce – těším se stejně jako každé ráno na výhled, který mi vstávání nakonec nabídne. Pár horkých chvil, kdy cítím svůj obličej nabírat zářivého odstínu, jakého se až do poledne nezbavím – jsem nahoře a shlížím za poklusávání dolů na Bodamské jezero.

Běžím právě na kopci nad zámečkem Spetzgart, jedné ze tří lokalit internátu Salem. Ač téměř neznámé v ČR, vyvolává toto jméno emotivní reakce u každého Němce. Není divu – Salem je považován za místo ke vzdělávání elit, kde je roční školné srovnatelné s americkými univerzitami. Společenské složení studentů tomu odpovídá – potkávám se tu s lidmi z bohatých vzdělaných rodin doslova z celého světa. Internacionální duch školy dobře ilustruje například složení mého semináře němčiny – Francouz, Bulhar, dva Botswanci, Japonec, Íránec, Ital, Němka ze Singapuru a já, Češka. Neuvěřitelný příběh, jak se sem na pár týdnů dostala normální gymnazistka z vinohradské šestičlenné rodiny, jsem vyprávěla tisíckrát, ale ve zkratce se dá říct, že jsem tu díky jedné vídeňské mecenášce, jejíž syn v Salemu také studuje.

Přeběhnout hřeben, dál zarostlou polní cestou a už se blížím ke své budově. Rychle sprcha, upravit se, nalíčit pečlivěji než obvykle – společenský úzus. A konečně snídaně! Ještě stále mě chytá vzrušení, když vcházím do velké jídelny, kde mě denně čeká pult štědře naložený pečivem, ovocem, sýry, cornflakes – jak se asi mají doma a co tak bude v ledničce? Dnes ráda využívám nabídku posnídat venku na romantickém plácku přehlížejícím jezero – mezi občasným zapojením se do konverzace s hrdou novou frází si v duchu opakuji: das Messer, die Gabel, der Teller, das Glas, die Serviette.

První vyučovací blok začíná v nedaleké jednopatrové budově, máme dějepis. Usilovně se snažím sledovat, co se děje, němčině rozumím ziemlich gut – dnešní úkol je porovnat Scheidemanna a Liebknechta na základě jejich vystoupení k prohlášení výmarské republiky. Půlhodinová přestávka, pak do přírodovědné budovy na matematiku – německé výrazy pro rovinu (die Ebene) a přímku (die Gerade) mi jako vždy pletou hlavu, ale postarší Herr Uhl je naštěstí shovívavý a po hodině mě zve na kávu. Pauza v rozvrhu – věším si houpací síť mezi stromy nad kurtem a skypuju chvilku s tátou, užívám si klidu a neobvykle rychlé wi-fi z blízké laboratoře. A po obědě mě ještě čeká němčina s oblíbenou profesorkou, Dürrenmattem a Zweigem.

Odpoledne mě spolužáci berou plachtit na Bodam: škola má vlastní přístav a „Nautikdienst“ – skupinu studentů zaučených v práci s loďmi a také právem užívat jich na jezeře. Je krásně. Ostatní mě pořád odstrkují od práce, a tak jenom stojím u stěžně a připadám si střídavě jako beachgirl a pirátka. „Je to jako letní tábor, kde jsme po celý rok,“ vyjadřuje trefně pocity studentů sedmnáctiletý Tommaso. To je ono, říkám si: můj pobyt v Salemu opravdu nejvíc připomíná školu v přírodě, kde má ovšem každý přes rameno kabelku Louis Vuitton a kluci nosí džíny od Prady… Je k půlnoci a já sklízím svůj přenosný obývací pokoj; uvykla jsem si do večera pracovat na terase obíhající průčelí Mädchenbau. Každý večer si sem vytáhnu Carlotinu růžovou lampu, učebnice a notebook a zpracovávám všechny úkoly z německé literatury, dějepisu i planimetrie. Někdy si přisedne tajně zakouřit některá z mých španělských, německých nebo japonských spolužaček, ale teď už je moc pozdě, jenom si znovu pročtu dopisy a e-maily z domova, nařídit budík a ráno – snad vstanu – zase běhat. Už se těším na snídani.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte