spolecnost.jpg
spolecnost.jpg
34_afghanistan01_R46_2010.jpg
34_afghanistan01_R46_2010.jpg

Ze zažloutlých fotek hledí vousatý muž v tradičním plandavém oděvu a žena s unavenýma očima. V Ajubiho rodině doma v Kábulu se prohlížejí staré fotky, pije se černý čaj, jedí se ořechy a sušené ovoce, jak káže tradice. Nejmladší přírůstek v rodině tančí do rytmu písničky z rádia. Je to zvláštní obrázek, ještě před deseti lety nepředstavitelný, neboť hudba a radost ze života byly zakázány. Dnes jsou dlouhé vousy pryč a hudba je zpátky, nicméně pocit bezpečí zůstává pouhou iluzí. U večeře se pouští video z dceřiny svatby a řeč se stáčí na politiku a nové zprávy o údajném vyjednávání kábulské vlády s Tálibánem o podmínkách míru. „Ženská práva a Tálibán? Ale jděte,“ říká starší muž a ukazuje na video. „Demokracie a Tálibán? To je žert!“

Strategie jednotek NATO pod vedením generála Davida Petraeuse není proti povstalcům příliš účinná, Afghánistánem zmítá zuřivý boj proti nepříteli, jenž je neviditelný jako fantom. Stále více hlasů volá po politickém řešení a přibývají pochybnosti o možnosti vojenského vítězství v zemi, o níž místní mluví jako o hřbitovu velmocí. Rozpočtům západních států dochází dech a jejich obyvatelům trpělivost, i samotní Afghánci jsou třiceti lety válek vyčerpaní. NATO už začalo odpočítávání do odchodu jednotek, prezident Barack Obama se zavázal, že stahování vojsk začne příští léto.

Prezident Hamíd Karzáí se připravuje na budoucnost a nedávno ustanovil mírovou radu o 68 členech, která má určit strategii pro vyjednávání. S kým, kdy a o čem? To se ještě uvidí – zatím rada vládě nic nenavrhla. Mezitím přicházejí z Pákistánu zprávy o tom, že na svobodu byl propuštěn mulla Baradar, číslo dvě afghánského Tálibánu, jehož v únoru zatkli v Karáčí. O Baradarovi se říká, že zastupoval tálibánského lídra, jednookého mullu Omara, v dřívějších jednáních s přestaviteli afghánské vlády v Saúdské Arábii. Podle dalších zpráv jednotky NATO nedávno vpustily do Kábulu vysokého představitele Tálibánu, aby mu umožnily setkání s místní vládou. Velká šachová partie je zahájena.

 

Už jsou tady

„Rozhodně je tady vidět víc mužů s bílými turbany a dlouhými vousy než kdysi,“ říká jeden ze studentů Americké univerzity v Kábulu o tom, že do města začali přicházet tálibáni. Obyvatelé se dívají na nejnovější vývoj se zdravou kombinací naděje i skepse. „Budou jednání, ale výsledek závisí na našich sousedech,“ říká Akbar (50), uzbecký řidič taxíku. „Každému je jasné, že do našich věcí se plete Pákistán i Írán, a že kdyby s tím přestali, Afghánistán by mohl být stabilní zemí,“ dodává, zatímco hlemýždím tempem protlačuje svou žlutobílou toyotu zácpou. „Afghánci nechtějí Tálibán, protože si pamatují, co způsobil, ale kdyby se vládě podařilo vyjednat s nimi mír, stálo by to za to.“ Akbar si vydělá za den sotva deset dolarů, což stačí tak akorát na koupi ovoce pro jeho tři děti, jeho syn mu však posílá stovky dolarů měsíčně z Íránu.

„Je to ztráta času a peněz,“ říká ve stinném kampusu kábulské univerzity Mustafa (20). „Tálibán nechce mír.“ Jaká je tedy alternativa? Mustafa neví. Jeho spolužák a student literatury Jamšid (23) ví jedno: „Tálibán nesmí porušovat ústavu, nemůže zakazovat dívkám chodit do škol.“ Většina Afghánců se shoduje na tom, že pokud jednotky NATO odejdou příliš brzy, do země se vrátí peklo. „Říkám vám, že kdyby Američani odešli dnes, už zítra je tady chaos a Tálibán je zpátky,“ tvrdí další taxikář Najit (35).

V prostředí politického establishmentu panuje také skepse, různí lidé však k ní mají odlišné důvody. „Mí tálibánští známí mi říkají, že jsou proti vládě, protože v mírové radě sedí jejich nepřátelé. To je však jen výmluva,“ tvrdí Chalid Paštun, poslanec regionálního parlamentu v Kandaháru. V radě prý opravdu zasedají mudžahedíni a staří veteráni, které Tálibán nenávidí, nemluvě o tom, že podle zpráv na webu dostávají za členství v radě čtyři tisíce dolarů měsíčně. Paštun ale uznává, že Tálibánu může vadit i to, že v radě zasedají také ženy.

Další otázkou je, zda prezident Karzáí má čestné úmysly. Wahíd Mojda, který byl za vlády Tálibánu úředníkem na ministerstvu zahraničí a dnes se živí jako politický analytik, si o Karzáím myslí svoje. Ze všeho nejvíc mu prý záleží na moci, a pokud ho vyjednaný mír neudrží ve funkci, „mír pro něj nebude důležitý“. Má také podezření, že celý pokus o vyjednávání s Tálibánem může být jen Karzáího hra, jak se zavděčit demokratům před volbami do amerického Kongresu.

 

Za vším je Pákistán

Ať už jsou motivace jakékoli, jisté je, že nemá smysl vyjednávat s tzv. desetidolarovými tálibány, tedy námezdními žoldáky, kteří bojují jen pro peníze a jídlo. Vyjednavači se musí zaměřit na velitele, kteří jsou schopni mobilizovat stovky a tisíce lidí. Zprávy o vyjednávání vlády s Tálibánem mohou kromě jiného sloužit také jako klín vražený mezi povstalce, který zasévá nedůvěru mezi bojovníky. „Oni svým spolubojovníkům, s nimiž tráví dny a noci v těsné blízkosti, naprosto důvěřují, ale teď se můžou začít ptát: je tenhle muž vedle mne, který mi kryje záda, jeden z těch, kdo potajmu vyjednává s nepřítelem?“ vysvětluje Paštun.

Hlavní otázka zní, s kým vlastně mluvit. Povstalci patří k různým skupinám. Říká se, že Haqqaního skupina má úzké vazby na Pákistán a al-Káidu a zajímají ji jen peníze a moc, takže teoreticky ji stačí jen přesvědčit, že Západ bude vítězem. Wahíd Mojda říká, že ozbrojené křídlo Hezb-i-Islamí vedené Gulbuddínem Hekmatjárem už samo nabídlo vládě jakýsi druh příměří, ale ta to prý odmítla. V každém případě je těžké nahlédnout do karet vůdce Tálibánu mully Omara a sotva lze počítat s jeho umírněností. „Rodiny poslaly své syny na smrt jako sebevražedné atentátníky na Omarovu žádost, takže ten dnes nemůže říct, že kábulská vláda už není nepřítelem,“ tvrdí Mojda. Na základě jeho informací z kruhů Tálibánu si myslí, že morálka bojovníků pod vlivem zpráv o vyjednáváních s vládou poklesla (máme dosáhnout mírovou cestou toho, zač jsme tolik bojovali?), ale Omar je prý ujistil, že žádné vyjednávání nebude.

Tak či onak, čas pracuje pro Tálibán. Jeho bývalí bojovníci tvrdí, že Tálibán nevyjde z úkrytů a vesnic, dokud nebude mít garance od mezinárodní komunity, že jeho příslušníci nebudou potrestáni a mohou začít nový život. „Jejich jména musí být odstraněna z černých listin a mají mít možnost zřídit své úřadovny na územích jiných států, například v Turecku či Saúdské Arábii,“ říká Arsalláh Rahmání, náměstek ministra školství a bývalý ministr pro náboženství ve vládě Tálibánu. Rahmání je dnes členem Karzáího mírové rady.

Jenže tálibánští velitelé mají strach rozhodovat sami za sebe. Obávají se, že jakmile začnou vyjednávat s vládou, zabijí je buď jejich druhové ve zbrani, nebo pákistánská tajná služba. S Pákistánem jsou úzce provázáni: zranění tálibánští bojovníci jsou léčeni v pákistánských nemocnicích, jejich rodiny často uprchly do utečeneckých táborů v Pákistánu. Mojda si myslí, že zástupci Tálibánu se neodváží ukázat v Kábulu bez svolení Pákistánu.

Klíčem k Tálibánu a k míru je Pákistán, shodnou se Afghánci. „Musíme na Pákistán vyvinout tlak. Žádné povstání nelze porazit s takovým státem za zády. Naneštěstí Američané se pokoušejí vyřešit problém zabíjením tálibánských vůdců,“ říká Haroun Mir, politický analytik v Kábulu a kritik americké strategie. Podle něj by měli Američané naopak přitlačit na pákistánskou armádu, jediný stabilizující faktor v zemi, která má nukleární zbraně a jejíž mocenská struktura je v chaosu a vládne tam politický feudalismus. Mir je přesvědčen, že příčinou terorismu v tomto regionu není nenávist vůči Západu nebo sociální napětí, ale vědomá politika Pákistánu. Chalid Paštun dodává, že pákistánská zahraniční politika se nezměnila od dob, co mudžahedíni bojovali proti Sovětskému svazu, jenomže dnes se uplatňuje potajmu.

34_afghanistan02_R46_2010.jpg
34_afghanistan02_R46_2010.jpg

Zapomeňte na spravedlnost

A kdyby se přece jen povedlo sjednat skutečný mír, jak by měla vypadat budoucnost? Lze si ji představit bez vyrovnání účtů za tolik mrtvých a umučených? „Je to jen sen tiché většiny, že zločinci budou postaveni před soud,“ říká Shukria Barakzaiová, populární poslankyně parlamentu. Zajímavé je, že obě mocenské skupiny – tedy bývalí tálibáni jako Rahmání i členové vlády – se shodnou, že jediným řešením je totální amnestie. Argumentují, že je nemožné určit bod, od kterého začít uplatňovat spravedlnost: od časů nadvlády Sovětů, bojů mudžahedínů, vlády Tálibánu? Beztrestnost tak vyhovuje všem – kromě obyčejných Afghánců, kteří uvidí akorát to, že můžete mučit vlastní lidi a zničit vlastní zemi a nic se vám nestane. Tato cesta že má vést k míru?

Život si v Kábulu našel za posledních deset let své vlastní cestičky. Restaurace a hotely jsou otevřené, dokonce byl postaven i hypermarket. Dívky bez burek se tajně setkávají s kluky v „rodinných místnostech“ v restauracích. Jenže mezitím se věci začaly zhoršovat, každý cítí, že bezpečnost je stále více ohrožena – a to nejhorší má teprve přijít. Sotva najdete někoho, kdo by řekl, že demokracie je důležitější než bezpečnost, i když na druhé straně si nikdo nepřeje návrat Tálibánu. Nikdo nevidí světlo na konci tunelu, takže dokonce i vyjednávání s Tálibánem lze vnímat jako reálnou politickou možnost. Otázka je, jaká bude cena. Wahíd Mojda říká: „Afghánistán je jako boxerský ring: Indie–Pákistán, Írán–Pákistán, Írán–USA, Rusko–USA – všichni hrají své hry tady. Problém je mnohem větší, než je naše země.“ 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte