Oxford v obýváku

Když jde člověk první den na vysokou školu, má trochu trému. Je zvědavý, čeká, co učitelé a co spolužáci. Takové to bylo i pro Daniela Řeháka, když poprvé vstoupil do auly své nové školy ve městě Emeryville v Kalifornii. Měl ovšem jednu výhodu – seděl při tom doma na pražském Smíchově, jen za sebou zavřel dveře do pokoje. Škola byla u něj v počítači a trochu připomínala Facebook: mohl si otevírat profily spolužáků, videa, dívat se do virtuální knihovny, sledovat přednášky. Zatímco jeho škola sídlí u Sanfranciského zálivu, jeho učitel byl právě na Novém Zélandu, kde pracoval na animacích filmu Avatar a přes internet konzultoval s adepty animace jejich první pokusy.

Daniel Řehák je jeden ze zhruba 100 milionů studentů na světě, kteří se vzdělávají na dálku. V USA dvě třetiny vyšších odborných a vysokých škol nabízejí nějaký distanční program, v Německu se na dálku vzdělává asi 400 tisíc lidí a neznámý počet také u nás. Dnešní pojem „distanční studium“ přitom znamená něco jiného, než bývalo studium dálkové, při němž se studenti sjeli jednou za měsíc na univerzitu, aby nasáli stejný objem znalostí a alkoholu jako jejich kolegové za semestr. Dnes existují kurzy, kam studenti nikdy nejdou, i vzdělávací ústav může být čistě virtuální. Učební materiály jsou upravené pro takzvaný e-learning, tedy samostudium za pomoci elektronické komunikace s učitelem a spolužáky.

Hlavní nevýhodou…