Děkuji, že jste mi daroval život
Díky umělému oplodnění se na celém světě narodily již asi čtyři miliony dětí. S metodou, za niž byla nedávno udělena Nobelova cena, však souvisí řada etických otázek, na které dosud nemáme odpověď. Ne všichni klienti center reprodukční medicíny například vědí, co označují termíny „likvidace materiálu“ a „ukončení plodu“.
Nebylo těžké odhadnout, ve kterém domě bydlí: jako jediný v ulici měl nájezdovou rampu pro invalidní vozík. Pavla mi přišla – tedy přijela – otevřít dveře a pozvala mě dál. Na klíně držela svého patnáctiměsíčního syna Davida, kterého mi s velkou radostí představila. Znala jsem ji od třetí třídy, před dvanácti lety jsem byla pozvaná na její svatbu a nedlouho poté jsem ji začala navštěvovat v nemocnici: pomalu začala ochrnovat, nejprve nohy a později i ruce se svíraly neuvolnitelnou a bolestivou křečí. Byla jí diagnostikována Wilsonova nemoc, dědičná porucha metabolismu mědi, která nevratně postihuje pohybový aparát.
„Představa, že bychom nikdy nemohli mít děti, byla opravdu velmi tíživá. Trápilo nás to hodně let,“ vypráví Pavla. „Většina lékařů mé dotazy o možnosti těhotenství buď ignorovala, nebo považovala za nehoráznost. Jak si v takovém stavu můžu vůbec dovolit uvažovat o dětech?“
Pavla s manželem nakonec vyhledali pomoc v centru reprodukční medicíny. Vlídně je tu přijali, provedli vyšetření a doporučili metodu umělého oplodnění.
Nechte to na nás
V létě roku 1978 se v Británii narodilo první „dítě ze zkumavky“. Titulní stránky časopisů tehdy zaplavily obrázky embryí, oblíbeným symbolem nového průlomu v medicíně se stal známý obraz Stvoření ze…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
