Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Něco pro vás máme

České úřady práce postupně přicházejí na to, jak být opravdu užitečné

rekvalifikace.jpg
rekvalifikace.jpg

Paní Jiřina má dnes hodně špatnou náladu. Ulice před jejím kadeřnictvím v Turnově je rozkopaná a proud zákaznic se povážlivě ztenčil. Přesto si nemůže moc stěžovat: ještě před pár měsíci ji trápily mnohem tíživější problémy. Bezmála padesátiletá žena s hotelovou školou přišla o práci a nebyla schopná si najít jinou. Chtěla nastoupit do kanceláře, a proto si vybrala rekvalifikaci na administrativního pracovníka. Naučila se pracovat s fakturami, přijímat poštu, archivovat tak, aby mohla pracovat jako referentka. Jenže ani pak o ni žádná firma nestála. „Neumím dobře žádný jazyk a práci na počítači jsme ve škole taky neměli,“ shrnuje, proč odcházela s nepořízenou. „Rekvalifikace nepomohla, stejně jsem práci v kanceláři nesehnala. Raději vzali někoho mladšího.“

29_R41_2010_s.jpg
29_R41_2010_s.jpg
Příčinou jejího neúspěchu byla podle očekávání ekonomická krize. Počet lidí bez práce stoupl v okrese z pěti na deset tisíc, procento nezaměstnaných se zvýšilo ze šesti na deset procent. Krach textilek, těžká situace skláren a krize v automobilovém průmyslu způsobily, že na Liberecko, které vysokou nezaměstnaností nikdy netrpělo, právě teď dopadla. „Před krizí by práci v kanceláři sehnala,“ říká ředitelka libereckého úřadu práce Kateřina Sadílková. „Kompetence potřebné k tomu, aby tuto práci mohla dělat, měla.“ Jenže v konkurenci absolventů středních škol, pro které jsou počítač a cizí jazyky samozřejmost, paní Jiřina zrovna nezářila. Možná se to dalo čekat, ale úřad práce ji nechtěl od rekvalifikace odrazovat. „Šance vždycky je,“ říká Sadílková. „Zvlášť, když uchazeč má do té práce chuť.“

Paní Jiřina se nevzdala a zkusila to znovu. Tentokrát s rekvalifikací na kadeřnici. A letos v létě si s pomocí libereckého úřadu práce otevřela vlastní podnik. Vybrala si provozovnu, úředníci se tam zajeli podívat a přiklepli jí několik desítek tisíc na základní zařízení (dotace může dosahovat výše sta tisíc korun a novopečený živnostník nemusí nic vracet, když podle dohody alespoň rok nebo dva vydrží podnikat).

Takové štěstí jako paní Jiřina ale zdaleka každý člověk bez práce nemá. Liberecký úřad má peníze na to, aby rekvalifikace nabídl stovkám lidí ročně, dotaci na novou provozovnu dostávají desítky lidí. Štěstí měla také v tom, že liberecký úřad patří – v konkurenci dalších více než sedmdesáti – mezi ty mimořádně aktivní.

 

Práce, nebo školení

Krize udělala z úřadů práce místa, o kterých se hodně mluví. Na konci srpna evidovaly půl milionu uchazečů o práci, míra nezaměstnanosti se začala blížit k devíti procentům. Dlužno ale dodat, že v roce 2003 bylo číselně vzato hůř – celorepubliková míra nezaměstnanosti tehdy skočila dokonce nad deset procent. Mezi lety 2005 a 2007 procento nezaměstnaných díky ekonomickému růstu postupně kleslo až k šesti procentům. V roce 2008 ale začalo znovu růst. A jak ukazuje příklad Liberecka, krize se dotkla i regionů, které na vysoké procento lidí bez práce nebyly zvyklé.

28_R41_2010_s.jpg
28_R41_2010_s.jpg
O to důležitější je, aby úředníci byli aktivní a skutečně lidem pomáhali se sháněním práce. Totéž platí pro firmy, které si úřady najímají, aby pro lidi bez práce pořádaly nejrůznější rekvalifikační či motivační kurzy. Možnosti tu jsou. „Třeba v Německu nebo v Holandsku to funguje tak, že firmy dostanou od úřadu práce za školení nebo motivační kurz pouze zálohu. Celou částku za klienta získají teprve tehdy, když mu pomohou najít práci a on si ji nějakou dobu udrží,“ říká Tomáš Soukup z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Australská praxe je pro změnu taková, že poradci úřadu práce mají peníze navíc za každého klienta, který práci s jejich pomocí získá. Často se používají různé kombinace těchto možností.

V Česku se ročně za rekvalifikace utratí zhruba čtyři sta milionů korun. Kromě dobré vůle nezaměstnaných, školicích firem a úředníků však nic nebrání tomu, aby šlo o pouhou formalitu. Všem zúčastněným totiž zatím přináší automaticky výhodu prostá účast v kurzu bez ohledu na to, zda nakonec práci seženou, nebo ne. Člověku bez práce se vyplatí chodit do jakéhokoli kurzu jen proto, že má vyšší dávku. V případě, že má ještě nárok na podporu v nezaměstnanosti (tu bere pět měsíců), mu kurz dávku zvýší o deset procent. Když je nezaměstnaný déle, díky účasti v kurzu získá znovu nárok na dávku. Také „aktivizační“ firmy jsou placené jen za to, že klient chodí do kurzu, a ne za to, že pak skutečně najde práci.

K tomu, aby motivační možnosti dobře fungovaly, je však potřeba ještě něco navíc. Je nutné ohodnotit uchazeče podle jejich zaměstnatelnosti. Za nalezení práce pro obtížně zaměstnatelného člověka pak firma nebo poradce dostane větší prémii než za nalezení práce pro vysokoškoláka. „Jinak by hrozilo, že se všichni budou starat jenom o ty, kterým se hledá práce snadno,“ říká Soukup. Právě na tom, jak nezaměstnané z tohoto pohledu ohodnotit, teď Soukup pracuje.

Zdá se, že ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09) je takové změně nakloněn. „Rekvalifikace jsou dnes do značné míry formální. Vůbec neřeší uplatnění nezaměstnaného na trhu práce,“ řekl krátce před volbami při návštěvě Ústeckého kraje. V křesle ministra ale zatím přišel jen s návrhy, které se vztahují výhradně k nutným škrtům. Samostatné úřady práce má kvůli úsporám nahradit centrální Úřad práce České republiky. A ve stejném duchu se plánuje, aby lidé, kteří sami odejdou z práce, ztratili nárok na podporu. Dávku by dostali jen ti, které propustí zaměstnavatel nebo jim skončí pracovní poměr na dobu určitou.

 

Pro vás nic nemáme

V době, kdy musí řada lidí hledat novou práci a čelit při tom vyšší konkurenci, jde ale ještě o něco dalšího. Podstatné je i to, že různým skupinám lidí rekvalifikace pomáhají různou měrou. Právě tím, komu a jak moc rekvalifikace pomůže, se Výzkumný ústav práce a sociálních věcí také zabýval. Srovnával vždy dvě skupiny lidí: ty, kteří se účastnili rekvalifikací, s těmi, kteří mají podobné charakteristiky (věk, vzdělání atd.), ale do rekvalifikačních kurzů nechodili.

Zjistilo se, že rekvalifikační kurzy nejvíce pomáhají lidem se základní školou. Také u lidí s výučním listem znamenají velkou změnu k lepšímu. S rostoucím vzděláním však efekt podstatně klesá. Pokud jde o maturanty, rozdíl mezi absolventy kurzů a těmi, kteří do nich nechodili, je zanedbatelný. A vysokoškoláci, kteří si vybrali nějaký kurz, jsou na tom dokonce hůř než ti, kdo o žádný nestáli. Podle Tomáše Soukupa je vysvětlení jednoduché. Pro vzdělaného člověka je kurz ztrátou času a na trhu práce mu stejně nijak výrazně nepomůže. „Místo, aby trávil čas hledáním práce, tak dva měsíce čeká, než se kurz otevře, další dva měsíce tam chodí,“ říká. „Čtyři měsíce se tak místo na hledání práce soustředí pouze na kurz.“

Výzkumníci došli k závěru, že rekvalifikační programy mají největší smysl pro nezaměstnané se základním vzděláním a lidi nad padesát let, kteří jsou na úřadu práce evidovaní už poněkolikáté. Přitom právě pro lidi, kterým kurzy mohou pomoci nejvíce, jich není dost. Lidé se základní školou se mohou zapsat jen do nemnoha programů (zhruba do šestiny z těch, které vzdělávací společnosti nabízejí). Proč to tak je, vysvětluje David Záhora ze společnosti S Comp, která spolupracuje mimo jiné i s libereckým úřadem práce. Na vině je jednak to, v jaké podobě je program akreditovaný ministerstvem školství. Právě akreditace určuje, co už musí člověk umět, aby se do toho či onoho kurzu mohl přihlásit. Například ten, kdo by se chtěl stát svářečem, už musí mít výuční list, což představuje zásadní vstupní bariéru.

„Lidé se základní školou na řadu kurzů nedosáhnou,“ říká Záhora. Zároveň jsou kurzy pro tyto lidi dvakrát delší než pro vyučené, třeba na kuchaře by se takový člověk rekvalifikoval za neuvěřitelných 600 hodin. Vzdělávací firmy tyto dlouhé kurzy nerady nabízejí, mají totiž obavu, že jim postupně všichni účastníci odpadnou nebo se ani nepřihlásí. „Půlrok je dlouhá doba,“ říká Záhora. „Klienty taková délka kurzu odrazuje.“

 

Bourání bariér

Krize změnila i vztah zaměstnavatelů k úřadům práce. Řada z nich přestala volná místa „pracáku“ hlásit. Ze zákona sice mají takovou povinnost, v praxi to ale často nedělají. Zatímco před třemi lety bylo na úřadech práce hlášeno sto padesát tisíc volných míst, letos jen necelých čtyřicet tisíc. Tomáš Soukup z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí přitom odhaduje, že ve skutečnosti je pracovních příležitostí dvakrát tolik. Zaměstnavatelé podle něj místa nehlásí jednak proto, že v krizi snadno najdou nové zaměstnance a úřady k tomu nepotřebují. Navíc přestali ve velkém nabírat zahraniční dělníky. Právě ti byli pádným důvodem, proč volné místo hlásit. Zaměstnavatel musel totiž nejdřív prokázat, že tuzemce nesežene – právě tak, že práci nahlásil úřadu a vyčkal, až o ni nebude zájem. Teprve pak dostal povolení přijmout cizince.

Právě krize ale zároveň postavení úřadů práce zlepšila. Přestávají být špatnou adresou. „Zaměstnavatelé vědí, že téměř polovina uchazečů, evidovaných na úřadech práce, před krizí pracovala,“ říká liberecká ředitelka Sadílková. „Začínají je proto zvolna považovat za neproblémovou pracovní sílu.“

Liberecký úřad práce se pokouší reagovat na situaci a vychází zaměstnavatelům co možná nejvíc vstříc. Využívá k tomu například takzvanou řízenou praxi. Podstatou je, že nezaměstnaný sice zůstává v evidenci úřadu práce a bere od něj peníze, zároveň ale chodí „na zkušenou“ do zaměstnání. Když se osvědčí, firma ho skutečně zaměstná. Výhody takového postupu zažil třeba osmnáctiletý vyučený kuchař Marek Jarisch. Stejně jako v úvodu zmíněná paní Jiřina to měl na trhu práce těžší než ostatní. Zatímco novopečenou kadeřnici handicapovaly nízké znalosti dnes žádaných věcí, tedy jazyků a práce na počítači, Marek Jarisch neměl žádnou praxi. „Čtvrt roku jsem obcházel zaměstnavatele, navštívil jsem jich nejméně deset. Říkali dokola to samé: Litujeme, nemáte praxi,“ stěžuje si Jarisch. Také jemu přišla vhod rekvalifikace, kterou mu úřad práce nabídl. Vybral si práci s počítačem. Když skončil, nabídl mu úřad řízenou praxi. I v tomto případě to dopadlo dobře. Zkusil to v Liberecké hospodářské komoře. Ta se po necelých třech měsících rozhodla, že Jarisch se během praxe osvědčil a nabídla mu místo úředníka.

Podle ředitelky Sadílkové se to povede asi u třetiny lidí, kteří projdou řízenou praxí. Co ale tento postup dokáže ve všech případech, je bourání bariér na straně zaměstnavatelů. „Mají možnost uchazeče o práci poznat a ujasnit si, zda by o něj stáli,“ říká Sadílková. Český rozpočet na tento typ pomoci zatím nepřispívá, ředitelka Sadílková se proto snaží získávat na něj co nejvíce peněz z evropských programů. V těžkých časech, které jsou před námi, mají tyto změny cenu zlata.

Článek vznikl v rámci projektu 50+ Aktivně, který je financován ESF a státním rozpočtem ČR.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte