Společnost•10. 10. 2010•6 minut

I já jsem propadl internetu

Na slavného vídeňského docenta filozofie Konrada Paula Liessmanna rozhodně nesedí klišé o filozofovi uzavřeném ve slonovinové věži. Liessmann rád provokativně vstupuje do veřejných debat. Nejznámější je jeho polemika proti reformám evropského školství, které se pokoušejí zpřístupnit univerzitní vzdělání co největšímu počtu lidí. Ve své knize Teorie nevzdělanosti Liessmann mimo jiné tvrdí, že současný vzdělávací model je příliš povrchní, až příliš slouží potřebám průmyslu a rozhodně nepodporuje studenty ve skutečném porozumění světu, v němž žijeme. Minulý týden za své eseje získal cenu manželů Havlových Vize 97.

Tomáš Lindner

Už třicet let učíte na univerzitě. Jak práce dnešních studentů obstojí ve srovnání s těmi řekněme před dvaceti lety?

↓ INZERCE

Sami studenti se asi nezměnili, ale jejich způsob práce určitě. Díky počítačovým programům jsou graficky hezčí, kvůli snadno přístupným informacím řešíme víc případů plagiátů.

A jak vypadá jejich obsah?

Studenti dnes celkově pracují na velmi solidní úrovni, ale málokdy originálně. Před dvaceti lety jsem známkoval řadu špatných textů. Mnohem častěji než dnes jsem ale mezi nimi nacházel originálně napsané eseje s překvapivými myšlenkami. Řekl bych, že funguje něco jako intuitivní standardizace. Studenti tak nějak tuší, čemu by se měli přizpůsobit, a dělají to.

Jak si to vysvětlujete?

Těch příčin je více. Jednak si myslím, že mladí lidé vyrůstají ve světě, ve kterém odmalička musí pořad splňovat nějaké standardy. Testy jsou standardizované, forma středoškolských prací také. Tlačíme na ně i my z univerzit. Mnohem přísněji než před dvaceti lety sledujeme plnění minimálních vědeckých standardů, netolerujeme porušení pravidel citací a podobně. K něčemu je to určitě dobré, ale ustupuje pestrost, která vychází částečně z toho, že věcem necháte volný průběh. Ustoupila teď na úkor takové, řekl bych, průměrné serióznosti.

No a pak pochopitelně, když se všichni dívají do…