Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jeden den v životě

Zkrátka hezký den

65_R04_2010_n.jpg
65_R04_2010_n.jpg • Autor: Respekt

Aby bylo hned od začátku jasno: jsem seniorka, babička téměř dvacetileté vnučky. Pravnoučátko dosud postrádám. I tak mi ten mladý a střední věk šíleně rychle utekl, až se podezírám, že jsem některá desetiletí záměrně přeskočila. Raději bych byla mladá (a bohatá), nevím ale, jak to udělat. Tak jsem spokojená s tím, co mám. Když se nedívám do zrcadla a když se příliš neozývají mé chronické choroby, mám hezký den a svůj věk neberu vůbec na vědomí.

65_R04_2010_s.jpg
65_R04_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Domácnost pro dva lidi mně nedá moc práce, léta praxe a hlavně několik let péče o tatínka mě dokázaly naučit hospodařit s časem a odlišovat věci podstatné od věcí, kdy nejde o život… Jen docela maličkou chvíli po odchodu otce jsem měla pocit, že můj život nebude naplněn a že se snad budu nudit. Jak jen mě to mohlo napadnout! Snad samo nebe přivedlo mé kroky na univerzitu třetího věku, kde jsem se dožadovala vzdělání v informatice a ovládání počítačů, kterým jsem se dosud obloukem vyhýbala. Původně jsem se totiž bláhově domnívala, že už se takovýmto technickým vymoženostem bez újmy na zdraví vyhnu. Pak jsem ale poznala, že mi to usnadní život – používání mobilu, psaní ve wordu, www (nejdřív jsem se ptala, jestli to není nějaká choroba?)… všude mě omezovala má počítačová a technická negramotnost. Dneska je všechno jinak. Na univerzitě jsem také získala spoustu nových přátel podobného smýšlení, o čemž svědčí to, že parta, která se z našeho původně rozpačitého společenství vytvořila, chodí pod hlavičkou klubu univerzity třetího věku do školy dosud. A troufám si tvrdit, že živé už nás ze školy nedostanou.

Stařecká nespavost není příjemná, zase však mohu být ve škole mezi prvními. Než stáhnu všechny e-maily, přihlásím se na ICQ a prolistuji virtuálně denní tisk, přicházejí spolužáci. Dnes budeme asi dobírat Movie Maker, víceméně už jen dopilováváme, co jsme zapomněli. Mám z výsledků mého videa ohromnou radost a jsem na sebe pyšná. Dopoledne uteče jako voda. I přestávku bychom prošvihli. Máme však hrozně přísnou „svačinářku“, zvolenou z našich řad, ještě že nás nevyžene procházet se ve dvojicích na chodbu! Po poledni přicházejí další, chtiví učení, spolužáci o generaci až dvě mladší… Na jejich adresu musím utrousit drobnou pochvalu: nikdy se mi nestalo, že by nám neporadili a nepomohli. Nikdy na nás kvůli našemu věku nekoukali skrz prsty, naopak nešetří většinou chválou.

Doma rychle dovařím od rána předvařený oběd. Manžel totiž moje nadšení pro vzdělání toleruje jen s plným žaludkem. Dnes se k němu přidám a po obědě si jdu lehnout, únava mě přemůže. Tatínek říkával: Po dobrém obědě je dobré si na hodinku lehnout, po špatném obědě je lépe vůbec nevstávat.

Vstanu za hodinu a jdu si zaplavat. S kamarádkami chodíme několikrát týdně, máme takové soukromé Klimakterium tours (nebo spíše Postklimakterium?). Původně jsme lákaly i naše partnery, ale u nich se tenhle návrh neujal, tak chodíme samy. V bazénu probíráme vaření, šití, pletení, sázení i cestování. Prostě probereme všechno. A všechny. Starosti, které mně před chvílí ještě připadaly neřešitelné, zůstanou někde v bazénu pod vodou…

Vytahuji poznámky, které jsem si doma zapsala, zajdu tam i onde, vyřídím, nakoupím. Ještě patřím mezi ty, kteří si všechno mohou a umí zařídit, a tak to dělám i těm, kteří už to nedokážou – třeba špatně chodícím sousedům.

Najednou je to skutečně jiné, patřím do kategorie starobních důchodců. V podstatě už nic nemusím, nemám zaměstnání s pevnou pracovní dobou, zato mám jistý příjem. Jenže tohle je vyváženo tím, že kvapem ubývá sil. Přestávám si troufat na věci, které jsem donedávna dělala levou zadní. Ale to je ta ještě lepší stránka věci. Ta druhá zní: Bude hůř. Ale toho se taky nemusím dožít. Tak se učím radovat z maličkostí a myslím, že už to skoro umím. Nechci patřit do kategorie mých vrstevníků, které vytočí, když to blbé slunce svítí, natož když k tomu ti blbí ptáci zpívají! Děkuji za tento den, kdy se nic zvláštního nestalo. Ať je jich co nejvíc. Nebo aspoň jim podobných.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte