Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Prokletá země

Co rok, to dvě pohromy. (Haiti)
Co rok, to dvě pohromy. (Haiti) • Autor: Profimedia.cz

Proč je Haiti nejchudší zemí západní polokoule

„Upřímně řečeno, když slyším slova jako ,haitský národ‘, tak mi připadají směšná. Ne, přátelé, žijí tady jen rozdělené skupiny a osamocení jedinci, které ovládá skupina prohnilých existencí, která se nazývá vládou,“ napsal haitský lékař a politik Rosalvo Bobo v roce 1904. Haiti, první stát Severní i Jižní Ameriky, který zrušil otroctví, tehdy slavilo stoleté výročí. Bobova slova však haitští intelektuálové citovali i při dalším kulatém výročí o sto let později, neboť realita se za tu dobu nezměnila. Haiti dnes patří k tzv. „zhrouceným státům“ a to je také jednou z příčin, proč je tam zemětřesení, jež si vyžádalo podle odhadů možná až 200 tisíc mrtvých, tak ničivé.

20d_R04_2010_s.jpg
20d_R04_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Když zapomene Bůh
V zemi vlastně nikdy neexistovala vláda v našem smyslu slova jako útvar odpovědný za chod a rozvoj země. I proto se domy či boudy, postavené bez jakékoli regulace, sypaly při otřesech země, jako by byly uplácány z písku. I proto neměl v prvních dnech po katastrofě kdo pomáhat. Na celém Haiti stály jen dvě požární stanice, armáda byla kvůli častým pokusům o puč zrušena před patnácti lety a policie se nachází spíše ve stavu zrodu, protože ji pořád ještě školí „modré přilby“ OSN. Jedinou známku státu, kterou minulý týden viděl reportér týdeníku New Yorker Jon Lee Anderson po příjezdu na Haiti, tak byly popelářské vozy, které nakládaly mrtvá těla a svážely je k hromadným hrobům na okraji města.

Platí zkrátka pravidlo, že čím chudší a nefunkčnější stát, tím jsou přírodní katastrofy na jeho území ničivější. Už před zemětřesením žila polovina z deseti milionů obyvatel ostrova pod hranicí absolutní chudoby, 70 procent lidí by nejraději emigrovalo, tři čtvrtiny lidí s vyšším nebo odborným vzděláním už utekly do Kanady, USA a Francie. Politická krize je permanentní – za 206 let své existence zažilo Haiti přes 190 vojenských pučů a prakticky jen vlády diktátorů a jejich ozbrojených gangů.

Výčet krizí ostrova je tak dlouhý, že se v minulém týdnu nejen Haiťané, ale i novináři pro nedostatek slov a vysvětlení začali zmiňovat o Bohu. „Proč Bůh nesnáší Haiti?“ ptal se například týdeník Newsweek. Články v německých novinách pravidelně popisovaly „Bohem zapomenutou zemi“. Jaká jsou však pozemská – tedy historická, ekologická a politická vysvětlení haitské bídy?

Bohatý soused
Hranici mezi Haiti a Dominikánskou republikou nemusí nikdo vyznačovat, je možné ji vidět i z letadla nebo ze satelitních snímků. Na dominikánské straně začínají husté lesy, na haitské straně zbyla jen vykácená půda. Z porostu, který při příchodu Evropanů koncem 15. století byl prakticky na celém povrchu ostrova, zbyly už jen dvě procenta. Je to jen jeden z kontrastů mezi dvěma republikami, které pokrývají karibský ostrov Hispaniola, místo, kde v roce 1492 přistál Kryštof Kolumbus. Na stabilní Dominikánskou republiku přijíždějí za sluncem a plážemi ročně tři miliony turistů, na Haiti však nezabloudí prakticky žádný.

Americký biolog a antropolog Jared Diamond příčiny tohoto kontrastu prozkoumal v jedné kapitole své knihy Kolaps. Proč společnosti zanikají a přežívají. Východně položená Dominikánská republika získává více dešťů – mraky totiž na ostrov přicházejí obvykle právě z východu a ještě před hranicemi s Haiti se často rozrážejí o vysoké hory. Geografie také Dominikánskou republiku obdařila širšími údolími s mnohem větší vrstvou úrodné půdy, zatímco na Haiti slabá vrstva půdy při obdělávání rychle eroduje.

Tomuto rozdílu však neodpovídalo osídlení obou částí ostrova. Haiti v 18. století patřilo ambiciózním Francouzům, kteří tam dovezli stovky tisíc afrických otroků pracovat na třtinových a kávových plantážích. Haiti tehdy bývala „perlou Karibiku“, nejvýnosnější kolonií Nového světa, pocházelo odtamtud 60 procent evropské spotřeby kávy a 40 procent spotřeby cukru – území o velikosti třetiny Česka produkovalo 25 procent celé francouzské ekonomiky. Na francouzském Haiti tehdy žilo sedmkrát více obyvatel než ve dvakrát větší Dominikánské republice, která patřila upadající španělské říši.

Jenže drancování haitské půdy a lesů, které urychlila v posledních padesáti letech i výroba dřevěného uhlí jako jediného zdroje energie pro chudé venkovany, udělalo z Haiti zemi náchylnou k živelním pohromám. Současné zemětřesení sice způsobily neovlivnitelné pohyby zemských desek, ale jinak zapadá do série katastrof, jako byly sesuvy půdy, hurikány, sucha a povodně. Za posledních třicet let bylo takových pohrom 66, naposledy například předloňské hurikány připravily o domov milion lidí a zničily patnáct procent ekonomiky. Nicméně hlavní příčina toho, že se Haiti přírodním neštěstím neumí nijak bránit, je spíše politická.

20_R04_haiti_s.jpg
20_R04_haiti_s.jpg • Autor: Respekt
Politika břicha
Predátorská demokracie. Těmito slovy charakterizoval Haiti ve své knize Haiti‘s Predatory Republic: The Unending Transition to Democracy (Predátorská republika Haiti: Nekonečný přechod k demokracii) politolog Robert Fatton jr. Stát na Haiti byl totiž od svého vzniku vystavěný jako jakýsi „predátor“ a tato politická kultura převládá dosud.

Po vítězství otroků nad francouzskou armádou v roce 1804 byla po třinácti letech války celá infrastruktura ostrova v troskách. Horší však bylo, že najednou vznikl jakýsi „stát bez národa“ – v nové republice žili vykořenění lidé z různých koutů Afriky a úzká elita mulatů, někdejších dozorců otroků na plantážích. Pro tuto městskou elitu se nový stát stal prostředkem, jak se přiživit na bohatství zemědělců, kteří si rozparcelovali někdejší velké plantáže. 95 procent příjmů nového státu pocházelo z daní placených venkovany. Elita z těchto peněz financovala státní aparát, který obsadila svými příslušníky.

Jenže odchod francouzských pánů a rozdělení velkých pozemků na drobná políčka vlastněná chudými bývalými otroky vedly ke snižování výnosů, čímž se snižovaly i příjmy státu. Oligarchie, která byla na těchto penězích závislá, tak brzy začala mezi sebou bojovat o vládu nad státem a tato politická tradice ničí Haiti dodnes. Být u moci je v tomto chudém státě jedinou cestou ke zbohatnutí. Proto politologové nazývají tento způsob vlády „politikou břicha“ a je dobře znám i v postkoloniální Africe.

A stejně jako v případě Afriky byly tyto historické příčiny dále znásobeny zásahy zvenčí. Podmínkou uznání nezávislého Haiti se totiž v 19. století stalo splacení majetku bývalých francouzských otrokářů. Dluhy, které v přepočtu na dnešní ceny odpovídaly více než 20 miliardám dolarů, Haiti Francouzům splatilo až v roce 1947 a ročně ho to stálo přes polovinu státního rozpočtu. Mezinárodní tlak zasadil také poslední ránu haitským zemědělcům – před 25 lety si ostrov dokázal vyprodukovat dost rýže na uživení svých obyvatel, dnes už 80 procent spotřeby dováží. Způsobilo to odstranění dovozních cel, které bylo podmínkou dalších půjček od mezinárodních finančních institucí. Místní trh tehdy zaplavily pytle americké rýže subvencované státem (často ve formě potravinové pomoci), jejichž cenám místní zemědělci nedokázali konkurovat. Až dvě třetiny dnešních obyvatel třímilionového hlavního města Port-au-Prince sem přišly z chudnoucího venkova právě v posledních dvaceti letech.

První naděje na ukončení permanentní krize přišla až v roce 1990. Jean-Bertrande Aristide, kazatel z chudinských předměstí, který byl před dvaceti lety oslavován jako jakýsi karibský Václav Havel, se však nedokázal vzepřít historickému dědictví země. K moci ho sice dosadili poprvé sami voliči a podruhé – po vojenském převratu – americká armáda, ale postupně se také měnil v autokrata. Jeho strana se pro úzkou vrstvu jeho příznivců stala opět nástrojem, jak „dobýt“ stát a jeho prostředky.

„Politiku břicha“ částečně zastavil až jakýsi protektorát OSN, když byl před šesti lety Aristide svržen. Od té doby přicházely z Haiti občas i pozitivní zprávy: v ulicích po sobě přestaly střílet gangy financované politickými klany a drogovými kartely, začalo normálně fungovat mezinárodní letiště i dopravní policie a firmy z oblasti turismu začaly plánovat větší investice. A pak přišlo zemětřesení, po němž přeživším Haiťanům nezbývá než si připomínat jedno místní přísloví, které praví: „Dokud člověku neuříznou hlavu, tak může pořád snít, že na ní jednoho dne bude nosit klobouk.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1284
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte