Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Adornovo zděšení

50_R04_moralia_n.jpg
50_R04_moralia_n.jpg • Autor: Respekt

Úlek z rozpadu civilizačních norem je v esejích Minima Moralia ještě čerstvý

Číst knihy napsané před mnoha lety dobrými autory má dvojí smysl: promluví k vám oživlé dějiny, jako kdyby se právě vylouply z jantaru, ale současně k vám promluví dávno mrtvý autor, který se právě stává vaším současníkem, neboť píše o tom, co prožíváme také dnes. Číst Theodora W. Adorna a jeho úvahy Minima Moralia s podtitulem Reflexe z porušeného života, které česky vyšly na podzim, je přesně takovým zážitkem.

50_R04_moralia_s.jpg
50_R04_moralia_s.jpg • Autor: Respekt
Adorno psal tuto knihu v průběhu let 1944 až 1947, puzen reflexem intelektuála zděšeného rozvratem civilizace po druhé světové válce. Po matce katolík, po otci Žid utekl z Německa před nacismem do Ameriky, a když se v roce 1949 vrátil do Frankfurtu, ještě netušil, že se stane jednou z hlavních intelektuálních veličin šedesátých let. Byl jedním ze zakladatelů slavné frankfurtské školy (spolu s Horkheimerem, Habermasem, Marcusem, Frommem a dalšími), která dala levicovému myšlení moderní existenciální kabát a revoluční generace německých studentů si Adorna vybrala za zvěstovatele své vlastní touhy po zničení kapitalismu a starých pořádků. Když odmítl jít se svými studenty na barikády a naopak na ně zavolal policii, dostal se do vážného konfliktu s levicí (pravice ho nesnášela odjakživa) a zemřel v roce 1969 na infarkt.

Vědět něco o autorovi je pro čtenáře jeho knih samozřejmě jistou výhodou, ale v případě těchto krátkých esejů, jejichž tématem je všechno možné od společenské morálky až po dějiny hudby, nemusíte mít přečtenu jeho Dialektiku osvícenství, kterou napsal s Maxem Horkheimerem. K pochopení těchto úvah nepotřebujete studovat Marxe či Freuda, nemusíte nic vědět o Hegelově dialektice či Husserlově fenomenologii, byť Adorno z těchto a dalších autorů vychází. Minima Moralia jsou totiž především postřehy filozofa a kritika své vlastní doby, jejíž jedovaté plody sklízíme dodnes.

Už ani klobouk nesmeknou
Adorno se jako filozof estetiky (začínal jako kritik vážné hudby) hrozí banality a zplanění společenských vztahů a je zvláštní, jak tohoto myslitele, který se hlásí k Marxovi, trápí mizení konzervativních hodnot, jako je například společenský takt a konvence. Ta podle něj přežívá již jen jako parodie formy, která se změnila ve „slepou konformitu majitelů aut a rozhlasových posluchačů“. Takt má hlubší smysl a také svou historickou hodinu – vznikl v okamžiku, kdy bylo „buržoazní individuum zbaveno absolutistického útlaku“. Konvence byla tehdy bezpečným útočištěm ve složitém světě nových vztahů, jenže její éra končí a to je jen další příznak toho, jak „nemožné je za současných poměrů lidské soužití“.

Zdá se, že Adornova úzkost z rozpadu civilizačních norem osvícenství byla silnější než levicová víra v pokrok. To, že se lidé zdraví namísto smeknutí klobouku oním ahoj, je znakem „důvěrné nevšímavosti“, jejímž důsledkem je odcizení lidí a ve skutečnosti se tak ohlašuje nástup „holé surovosti“. Aby bylo jasné, kam Adorno míří: „Přímé slovo, které je bez okolků, bez váhání, bez reflexe vmeteno druhému do tváře, svou formou a tónem již připomíná povely, jimiž za fašismu komandují mlčící.“

Adorno píše své postřehy s kritickým odstupem, nicméně zkušenost fašismu ho přinutí k osobnímu tónu: „Vznik třetí říše sice překvapil můj politický úsudek, nikoli však mou nevědomou úzkost.“ Fašismus byl naplněním jeho černých můr z dětství a citlivá duše chlapce z dobré rodiny už tehdy registrovala trhliny, do nichž se mělo dvacáté století propadnout: „Spatřil jsem lidi v chatrných ošuntělých šatech, jak shrabují sníh. Na moji otázku se mi dostalo odpovědi, že jsou to nezaměstnaní, kteří dostali tuto práci, aby si zasloužili svůj chléb. Po právu tedy musejí odhazovat sníh, vykřikl jsem vztekle a zároveň bez sebe propukl v pláč.“

Umění? Škoda mluvit
Adorno je kritik tak důsledný, že útěšná slova by jistě považoval za urážku čtenářovy inteligence. Ani Ameriku, zemi, která ho přijala, nešetřil. Americké silnice jsou neosobní, nemají pěšiny podél krajnice, jsou to umělé zářezy do krajiny, kterou „jako by nikdo nepohladil po vlasech“, a protiví se mu i Hollywood. Jeho únikové filmy jsou tak „odporné nikoli proto, že se obracejí zády k naprosto vyčerpané existenci, nýbrž proto, že to nedělají dost energicky: jsou totiž vyčerpané úplně stejně a uspokojení, které simulují, znamená potupení reality, selhání. Tyto sny žádný sen nemají.“ Člověk si raději ani nepředstavuje, jak by Adorno komentoval film Avatar.

Masová kultura je ostatně častým terčem Adornových šlehů: „Pokrok a barbarství jsou dnes v podobě masové kultury natolik propleteny, že jedině barbarská askeze vůči masové kultuře … může znovu vytvořit něco nebarbarského.“ Pohrdá i spisovateli, kteří si najímají agenty na propagaci svých děl, neboť se tím podílejí na likvidaci slávy, která ještě nedávno měla alespoň nádech spravedlnosti. A intelektuálové? Ti mají pouze ctižádost trefit se správně do „akceptované zásoby hesel“ a v tomto skupinovém rituálu odumírá nezávislé kritické myšlení. „Stačí jen, aby Stalin zachrchlal, a Kafku i van Gogha odhodí na smetiště.“

Vzpomínka na dialektiku
Shrnout Adornův postoj vůči době, v níž tuto knihu psal, je prakticky nemožné, tak široký je jeho záběr. Leda snad jeho vlastní větou: „Hloubka předvčerejška se zvrátila v nejkrajnější banalitu.“ Každá z těch stovek vět je pečlivě formulovaná tak, že se blíží aforismu. Například: „Sociologové stojí tváří v tvář kruté a přitom směšné otázce: kde je proletariát?“ Nebo: „Zoologické zahrady byly založeny po vzoru Noemovy archy, protože od té doby, co existují, buržoazní třída očekává potopu.“

Jak bylo v úvodu řečeno, číst dnes Adorna je jako dotýkat se oživlých dějin, které se však skrze autora derou do naší současnosti. Nicméně čtenář si také uvědomí, jak některé metody myšlení, jako v tomto případě dialektika, stárnou. Jistě, jak sám Adorno píše, dialektika povstala ze sofistiky, způsobu vedení diskuse, jenž měl otřást dogmatickými tvrzeními, ale může se zvrhnout také ve „formální techniku apologie lhostejné k obsahu“. Každý, kdo prožil část života v komunistickém režimu, slyšel slovo dialektika mnohokrát: stala se zaklínadlem politického newspeaku a lešením pro odpudivý filozofický blábol. V Adornově podání má však dialektika svůj původní půvab „azylu všech myšlenek utlačovaných“. Jednoduchý příklad pro ilustraci, v němž autor, znechucen konzumem a estetikou věčného mládí, píše: „Bujnost zdraví je jako taková zároveň vždy i nemocí. Jejím protijedem je nemoc, vědomá si sebe samé, omezení samotného života. Takováto hojivá nemoc je krása. Činí přítrž životu, a tím i jeho úpadku.“

Minima Moralia není lehké čtení a lze jen tušit, jak náročný musel být překlad do češtiny (mimochodem výborný). Naštěstí má Adorno výjimečný smysl pro hutnost jazyka i myšlenek a každou samostatnou úvahu vtěsná do jedné či dvou stran, texty tak lze číst na přeskáčku a prohrabávat se jimi jako ve šperkovnici – s jistotou, že najdete jen ryzí myšlení.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte