Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Život je válka: U nositele Nobelovy ceny míru

Držitelem ceny za rok 2018 je konžský gynekolog Denis Mukwege za boj proti sexuálnímu násilí v Kongu

nemocnice panzi, bukavu, vychodni kongo, 4.5.2010
Autor: Matěj Stránský

Držiteli Nobelovy ceny míru za rok 2018 jsou konžský gynekolog Denis Mukwege za boj proti sexuálnímu násilí ve válkou zmítané africké zemi a Iráčanka Nadia Murad, upozorňující na sexuální násilí proti jezídským ženám příslušníky Islámského státu. Nobelův výbor ocenil jejich snahu ukončit používání sexuálního násilí jako zbraně ve válkách a ozbrojených konfliktech - a obě osobnosti označil jako „nejvýznamnější a nejvíce sjednocující symbol“ tohoto tématu.

Třiašedesátiletý Mukwege založil nemocnici ve městě Bukavu na východě Demokratické republiky Kongo. Léčí ženy, které se staly obětí kolektivního znásilnění v konžské občanské válce, která trvá už dvacet let. V zařízení, kde přijme každoročně tisícovky žen, ho již dříve navštívil redaktor Respektu Tomáš Lindner.  Při této příležitosti tak odemykáme jeho reportáž. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem:

Reklama
Reklama

 

Na východě Konga se už šestnáct let odehrává nejděsivější humanitární katastrofa světa. Vyžádala si více obětí než jakýkoli jiný konflikt od konce druhé světové války. Navštívili jsme několik jejích obětí a pachatelů, kteří se teď v sousední Rwandě připravují na život bez kalašnikovu v ruce.

Kruhový objezd u katedrály v Bukavu na východě Demokratické republiky Kongo je celý pod vodou. Uprostřed jako na ostrůvku bahna spí postižený nebo opilý muž. Auto projíždí obří kaluží a pomalu pokračuje stále hůře sjízdnou cestou. Míjíme desítky, možná stovky postav, které se naboso, v plastových pantoflích a v holínkách proklouzávají kamsi za výdělkem.

Chlapci u cesty si celý den vydělávají zalepováním a nafukováním duší z pneumatik. Cáká na ně přitom bahno od kol projíždějících aut, na těle a na oblečení se jim vytvořila krusta zaschlé hlíny. Kousek od nich pouliční prodavač bot do hromady bláta zabodl dřevěné klacky a pověsil na ně nové adidasky a conversky. Je to jeho verze výkladní skříně. Řidič se čas od času vyhýbá zrezlým vrakům bez kol, které začínají splývat s vše prostupujícím bahnem. „Dieu voit tout (Bůh vidí vše),“ píše se nad předním sklem náklaďáku parkujícího na okraji cesty. Šestikilometrovou jízdu čtvrtmilionovým městem místní taxikář urazí za čtyřicet minut. Na konci trasy, v nemocnici Panzi, na lůžku sedí třicetiletá Wabiwa.

Znásilnění

O jedné březnové noci její chýši na venkově přepadli dva ozbrojení válečníci, prý milicionáři FDLR, jedné z nejobávanějších guerill světa. Chtěli peníze, ona ale žádné neměla. Jeden z mužů si odvedl manžela a zastřelil ho, druhý zůstal s Wabiwou a znásilnil ji. „Druhý den jsme s celou vesnicí utekli na jiné místo. Báli jsme se, že přijdou zas. Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství a na té cestě jsem potratila,“ vzpomíná. „Byla jsem stále nemocnější, nemohla jsem ani chodit, a tak mě jeden soused vzal na záda. Dva dny mě nesl na nejbližší kliniku, odkud mě přivezli sem.“

nemocnice panzi, bukavu, vychodni kongo, 4.5.2010
Autor: Matěj Stránský

Wabiwa podstoupila operaci protržených tkání v genitáliích, na něž se zdejší lékaři specializují. Tkáně se protrhnou během náročných porodů a především při brutálním znásilnění. A právě brutalita a počet znásilnění, k nimž v malebných východokonžských horách v minulých letech dochází, nemají v lidských dějinách obdoby. Každým rokem takto podle různých organizací trpí deset až pětadvacet tisíc žen, OSN předpokládá, že už bylo znásilněno nejméně dvě stě tisíc Konžanek. Naposledy se minulý týden objevily zprávy o znásilnění dvou set žen a malých chlapců jen několik kilometrů od základny vojáků OSN.

Nikdo přesně neví, co se v těžko dostupných horách přesně děje. Násilí se tam někdy zvrhává do nepředstavitelných krutostí: vojáci ženám do pochvy strkají klacky, tyče, rozbité lahve; lijí do genitálií benzin a poté je zapalují. Nejmladší znásilněné, kterou zde v Panzi operovali, byly tři roky. Nejstarší pětasedmdesát. Někdy sem přijde třeba hlouček dvaceti žen z jedné vesnice, všechny znásilněné. Každým měsícem sem, do jediné nemocnice, která náročné operace provádí, přicházejí stovky žen.

Wabiwa je prý už skoro vyléčená, a tak bude muset z nemocnice brzy odejít. „Ale kam?“ ptá se. Povstalci už předtím zabili oba její rodiče a teď už neexistuje ani vesnice, kde od narození žila. „Musím najít své sousedy, kteří mi hlídají tři děti. Musím jít zpátky do hor, i když nás vojáci asi zase přepadnou,“ odpovídá si hned. Bojí se, že se do Panzi vrátí – tak jako tolik jiných žen, které vojáci po úspěšné operaci a návratu na venkov znovu znásilnili. Nikdo pro Wabiwu nový domov ani peníze na živobytí nezajistí, a to ačkoli tu o oběti znásilnění pečuje stále více zahraničních neziskových organizací.

demobilizacni centrum mutobo pro byvale vojaky FDLR, rwanda, 4.5.2010
Autor: Matěj Stránský

Najdou se i jejich kritici. Tvrdí, že se z brutality vůči ženám stalo „sexy“ téma. Že vyprávění lidské krutosti je jen špičkou ledovce, jen jedním z řady mnohem hůře medializovatelných a méně sponzorovaných katastrofálních problémů. Snadno se to říká, hůře se už zamlčují příběhy, kterými si například prošla dvaadvacetiletá Adiba.

Když jí bylo šestnáct, tak jejich chýši v devět hodin večer přepadli opilí vojáci FDLR. Svalili ji na zem, roztáhli jí nohy. Nutili jejího otce, aby ji znásilnil. „Když odmítl, tak mu uřízli uši. Pak mě všichni ti vojáci postupně znásilnili. Otec se na to odmítal dívat, tak mu vypíchli oči. Později ho zastřelili. Zabili i bratra. Moji matku pak přinutili, aby si lehla mezi obě mrtvá těla,“ vzpomíná Adiba, která se sem do nemocnice po několika letech od operace vrátila kvůli pokusu o sebevraždu.

„Pak mě přivázali k několika kozám, které hnali do lesa. Provazy mi do krve rozedraly kůži,“ vypráví. Milicionáři Adibu připoutali ke stromu. Kdo z nich měl v příštích měsících chuť, ten ji přišel znásilnit. V lese otěhotněla a porodila čtyřletou dcerku, která si teď vedle ní na posteli hraje s barevnými provázky. „Pak tábor dobyli konžští vojáci. Našli mě tam a chtěli mě nejprve zabít. Mysleli si, že jsem ženou povstalců. Po operaci tady v nemocnici jsem se vrátila do své vesnice. Lidé se mi tam smějí za to, že mám dítě s vojáky.“

Operace

„Nejde jim o sex a potěšení. Je to válečná strategie,“ je si jistý doktor Denis Mukwege, který nemocnici Panzi řídí: „Chtějí tím zastrašit, zlikvidovat celé komunity. Lidé strachy utečou, vojáci dál žijí na jejich území a těží na něm nerosty.“

Ohrožují tím i města jako Bukavu. Venkované se bojí obdělávat svá pole a jejich slizně pak chybějí i lidem z měst. Všechny milice masakry a znásilňování považují za „trest“ za to, že civilisté údajně ukrývali nepřátelské jednotky. Řadu žen žijících na frontové linii během let znásilnilo hned několik různých znepřátelených jednotek.

„Pracuji tady jako gynekolog dvacet sedm let a před válkou se nic takového nedělo. Znásilnění bylo válečnou strategií i v Čečensku nebo v Bosně. Jenže tam to po pár letech někdo zastavil. Kongo nikoho nezajímá. Proto to běsnění celé roky pokračuje a vojáci jsou čím dál krutější,“ říká poněkud odevzdaný Denis Mukwege. „Když jednou někoho znásilníte, tak už je pro vás snazší podruhé někoho znásilnit hromadně. Když tohle párkrát zažijete, tak příště zajdete ještě o krok dál a začnete mučit. To je jediný způsob, jak si tuhle spirálu brutality umím vysvětlit,“ odpovídá doktor Mukwege na otázku, kde se na východě Konga bere taková krutost.

dr.denis mukwege, reditel nemocnice panzi, bukavu, vychodni kongo, 4.5.2010
Autor: Matěj Stránský

Zhruba osmdesát procent z jeho pacientek prý znásilnili vojáci FDLR, patnáct procent vojáci oficiální konžské armády a jiné guerilly, pět procent civilisté. FDLR hromadné znásilňování do Konga přinesla. Vedou ji muži, kteří v roce 1994 zorganizovali genocidu bezmála milionu lidí ve Rwandě. Do Konga utekli před exilovou armádou dnešního rwandského prezidenta Paula Kagameho, která genocidu ukončila. Z konžských základen chtěli opět dobýt moc ve Rwandě, Paul Kagame proti nim proto přes hranici poslal své vojáky (viz rámeček Pokračování genocidy).

Začala tím vlastně druhá fáze rwandské genocidy, tentokrát na území Konga. Na nemoci a hlad v důsledku šestnáct let trvajících bojů zemřelo odhadem 4,5 až 5,5 milionu Konžanů. Znásilňovat a mučit civilisty začaly všechny jednotky – oficiální konžská armáda i Kagameho vojáci, které podle BBC připravovaná studie OSN obviní z masakru desítek tisíc civilistů a možné genocidy.

Během let se válka proměnila. Brzy už nešlo ani tak o staré rasistické ideologie a dokončení genocidy jako spíše o byznys. Středoafrická země o rozloze západní Evropy má jedny z celosvětově největších zásob zlata, mědi, diamantů a koltanu, kovu, bez něhož se neobejdou mikročipy v našich telefonech a laptopech.

Vznikalo stále více nových milicí, které začaly na dobytých územích těžit a ilegálně do světa rozvážet minerály. Například síť FDLR pokrývá 25 zemí světa, její političtí vůdci žijí ve Francii, Belgii a Německu, kde byl loni zatčen Ignace Murwanashyaka. Podle žalobců organizoval strategii obávané guerilly z bytu v bádensko-württemberském Mannheimu. Válka je zkrátka stále komplexnější a pro pozorovatele nesrozumitelnější. „Všichni sem přijíždějí a nabízejí humanitární pomoc, ale ta není tím nejdůležitějším. Někdo musí přijít s nějakým politickým nebo vojenským řešením, ale nikdo k tomu nemá skutečnou vůli,“ tvrdí pětapadesátiletý, mohutný doktor Mukwege.

nemocnice panzi, bukavu, vychodni kongo, 4.5.2010
nemocnice panzi, bukavu, vychodni kongo, 4.5.2010 • Autor: Matěj Stránský

Vojenské řešení je podle stratégů stěží proveditelné. V Kongu působí sedmnáct tisíc vojáků největší mise Spojených národů MONUC. Dokázala boje alespoň utlumit, bez ní by dnes oblast nejspíše ovládaly jen milice. Jenže to je podle mezinárodních humanitárních organizací a místních obyvatel zoufale málo, neefektivitu „modrých přileb“ v Bukavu kritizuje úplně každý. Zároveň se všichni bojí jejich odchodu, na který teď naléhá konžská vláda ve více než tisíc kilometrů vzdáleném hlavním městě Kinshase. Podle pozorovatelů nechce mít v zemi zahraniční jednotky, až ve volbách v příštím roce zfalšuje výsledky.

Podle generálů, které citují britští novináři, by v nedostupné džungli východního Konga, na území o rozloze Francie, muselo zasáhnout sto až pět set tisíc vojáků. Jen tolik by jich prý dokázalo milice porazit. K takové akci se však nikdo neodváží. Dnes na sto tisíc konžských civilistů připadá zhruba jeden voják OSN. Zdejší mise je menší a hůře vybavená i financovaná než ta, která s potížemi uklidnila malinké Kosovo.

„Nevolám nutně po vojenském zásahu. Ale stejně – představte si, že by v těch horách byla al-Káida. Jsem si jistý, že by je v tom případě někdo dokázal během půl roku vyhnat. Ale prostě nejsme priorita, pořád sem přicházejí novináři a mluví s ženami, ale ničemu to nepomáhá. Jaký má vlastně smysl tady operovat, když každým dnem přicházejí nové a nové ženy?“ ptá se Denis Mukwege. Myslí si, že rebelové nejsou ve skutečnosti tak silní. Jsou teď podle něj unavení, bez velké energie bojovat. „Pokud se nic nestane, tak tu budou guerilly řádit ještě desítky let.“

Demobilizace

Jsme uprostřed malebných pahorků severní Rwandy, v místě, kde probíhá jedna ze základních podmínek míru na východě Konga – demobilizace bývalých bojovníků FDLR. Po přejezdu hranice z Konga do Rwandy má návštěvník pocit, že se ocitl v jiné dimenzi. Lidé v ulicích se jinak tváří, protože nemusejí každý den bojovat o přežití. A příjemná je i návštěva tábora, kde se bývalí členové obávané guerilly připravují na návrat do civilního života.

Kolem tábora Mutobo není žádný plot ani ostnatý drát. Cesta k jednopatrovým domkům vede alejí kvetoucích velkých keřů. Ze sousedních polí mávají vesničané. Na trávě polehávají muži, kteří své poslední roky trávili bojem v konžské džungli. Mají na sobě stará saka, křiklavě barevné mikiny a šusťákové bundy ze second handu, některým není přes velké sluneční brýle vidět do očí. Působí vyčerpaně, bez kalašnikovu v ruce by se jich nikdo nebál. A nikdo je také nehlídá.

demobilizacni centrum mutobo pro byvale vojaky FDLR, rwanda, 4.5.2010
Autor: Matěj Stránský

„Není proč, neutečou. V džungli byli nemocní, vyčerpaní, často neměli dost jídla ani spánku. Jsou z bojů unavení, nechtějí se tam vrátit, nic by z toho neměli,“ říká usměvavý ředitel centra Frank Musonera. Do Mutoba přicházejí milicionáři rwandského původu, kteří se rozhodli dezertovat, a bojovníci, které při svých předešlých operacích na východě Konga zadržela rwandská armáda.

Ještě na konžském území všichni projdou testem, jestli opravdu pocházejí ze Rwandy. „Musejí vyplnit detailní dotazník, napsat jména velitelů, popsat své zbraně a podobně. Přitom snadno zjistíme, jestli si někdo nevymýšlí. Stále více Konžanů se totiž vydává za bojovníky FDLR. Slyšeli o našem programu, a tak sem chtějí také,“ směje se Frank Musonera. Nákladní auta pak demobilizované vojáky i s jejich rodinami převážejí do Rwandy. Manželky a děti, s nimiž v džungli žili v povstaleckých vesnicích, odjíždějí na venkov. Muži na dva a půl měsíce zůstanou v Mutobu.

Táborem od jeho otevření v roce 2001 prošlo kolem osmi tisíc bojovníků, teď jich tu přebývá kolem dvou stovek. OSN a Rwanda se o demobilizaci rebelů FDLR snaží už dlouho, teprve minulý rok byl však díky vojenské ofenzivě úspěšný. FDLR ztratila dva z odhadovaných šesti a půl tisíce válečníků, třikrát více než v předešlých letech. Human Rights Watch (HRW) spočítala cenu tohoto úspěchu – v důsledku vojenských manévrů FDLR i konžská armáda ještě častěji útočily na civilisty. Na každého repatriovaného milicionáře podle HRW připadl jeden zavražděný civilista, sedm znásilněných žen a devět set nových uprchlíků.

Kongo-mapa-0130A.jpg

Joseph je v Mutobu teprve týden. Z konžských bojů se do Rwandy vrátil hlavně díky mobilnímu telefonu. „Volal jsem si s mými bývalými spolubojovníky, kteří dříve utekli a teď už žijí ve Rwandě. Vysvětlovali mi, že se mají dobře, že se jim nikdo nemstí. Tak jsem se rozhodl prchnout taky, připravoval jsem to dlouho, protože FDLR chycené dezertéry popravuje,“ vypráví pětatřicetiletý muž. Jeho příběh ukazuje, jak se z normálních kluků ve východním Kongu stali obávaní válečníci.

Josephův otec byl prý vysoce postaveným vojákem ve rwandské armádě, on studoval střední školu se zaměřením na latinu a literaturu. Během rwandské genocidy byl spolu s rodinami důležitých důstojníků zamčený ve vojenských kasárnách. Když se blížila exilová armáda, tak utekli za hranici na východ Konga.

„Každý se tehdy musel rozhodnout sám za sebe, netušili jsme, jestli nás nový režim nepopraví. Proto jsme se do Rwandy nevrátili a utekli do džungle,“ vzpomíná Joseph. „Spousta nás tam zemřelo, na nemoci, hladem, v přestřelkách, po útocích divokých zvířat.“ Rodina se ve válečném zmatku rozdělila, Joseph pokračoval se dvěma mladšími bratry.

„A pak jsem vzal do ruky zbraň,“ opakuje Joseph několikrát, „vzal jsem zbraň a stal jsem se vojákem. Mým úkolem bylo osvobodit zem,“ vzpomíná pořád tak trochu s hrdostí na chvíli, kdy se přidal k FDLR. Studoval pak v džungli její vojenskou akademii a stal se nejprve důstojníkem a poté velitelem jednotky. „Říkali mi Liutenant Singleton,“ vzpomíná.

Teď dny v Mutobu tráví ranním úklidem, fotbalem a přednáškami, které ho mají připravit na každodenní život ve Rwandě. Stejně jako jeho kolegové tvrdí, že žádné masakry FDLR nikdy neviděl, o hromadném znásilnění prý ví jen z doslechu. „Zjistíme jen, jestli nepatřili k organizátorům genocidy, po zločinech v Kongu nepátráme a oni o nich také mluvit nechtějí,“ říká k tomu později Frank Musonera, „ale jsem si jistý, že o nich museli vědět a že se na nich většina z nich podílela.“

Smíření

Frank Musonera býval důstojníkem exilové armády dnešního prezidenta Paula Kagameho. Pomáhal nastolit režim, který chce FDLR svrhnout. Je z etnika, které chtěla tato guerilla vyhladit. Přesto svým nedávným nepřátelům odpustil a dnes o nich mluví trochu jako shovívavý, zkušený gymnaziální učitel o svých septimánech.

„Jsou to naši spoluobčané, musejí nám pomoci budovat novou Rwandu,“ říká a nepůsobí přitom vůbec pateticky. „Chápu, že vám to může připadat divné, tohle naše usmiřování, ale prostě to funguje. Demobilizovaní válečníci už se do bojů nevracejí, jejich rodné vesnice je bez problémů přijímají zpátky,“ tvrdí Musonera.

demobilizacni centrum mutobo pro byvale vojaky FDLR, rwanda, 4.5.2010
Autor: Matěj Stránský

Brzy po rozhovoru ho navštěvuje bývalý bojovník FDLR, který teď podniká v nedalekém městě. Je to jeden z mnoha pro Evropana těžko představitelných příběhů odpuštění, k nimž po brutálních občanských válkách dochází na řadě míst Afriky. Všichni oslovení Rwanďané, často oběti genocidy roku 1994, vítají návrat povstalců do země a vzletně hovoří o novém začátku. Od vlády každý muž obdrží v přepočtu dvě stě dolarů na rozjezd nového živobytí. Může si také vybrat, kde se v zemi usídlí.

„Musíme jim vysvětlit, jak funguje dnešní Rwanda. Je úplně jiná než ta, kterou po genocidě opouštěli. Jejich mysl se sem musí vrátit,“ popisuje Musonera hlavní náplň pobytu v Mutobu – každodenní semináře. Týkají se třeba geografie Rwandy, genderových otázek, korupce, fungování bank a získávání drobných půjček.

Pod střechou z vlnitého plechu právě jedna taková přednáška končí. Na dřevěných lavicích dřepí sto až dvě stě mužů. Se starostou nedaleké vesnice besedují o soudech s viníky genocidy. Jeden z posluchačů si na závěr bere slovo. Vypráví ostatním o vraždě souseda, do níž byli zapleteni i jeho rodiče. Když dohovoří a starosta poděkuje za pozornost, tak se dřívější válečníci zvedají a začínají nahlas zpívat. Na nohou mají gumáky nebo plastové sandály, formují se do kruhu a tančí. Zpívají prý svým kamarádům v konžské džungli, vyzývají je, aby složili zbraň a přišli zpátky do Rwandy.

Jenže ani úspěšná demobilizace rwandských milic nebude stačit, v konžských horách teď už bojuje příliš mnoho menších, místních milic. Mír v Kongu nenastane, pokud nezačne opět fungovat konžský stát a jeho armáda. Jak málo pravděpodobný je takový vývoj, to lze vidět při návratu na východ Konga.

Bůh

Vojenská hlídka oficiální konžské armády se usadí na bambusovém mostě mezi vesnicí a polem. Rolníci kolem nezletilých vojáků musejí každé ráno a večer projít. Chlapci v uniformě a ve zbrani během dne popíjejí pivo, zatímco místní ženy pracují na svých polích. Večer se pak, shrbené pod nákladem v nůších, vracejí domů. Automaticky, beze slov, se před vojáky jen skloní a ti si vezmou svůj desátek z úrody. Vojáci dostávají malé platy, někdy nic, někdy patnáct, maximálně třicet dolarů měsíčně. Mají však zbraň, kterou se mohou obsloužit.

V Kongu jsou momentálně spojencem modrých přileb OSN. Analytici budování této armády považují za hlavní podmínku budoucího míru. Společně s demobilizací rebelů, kontrolou obchodu s ilegálně těženými nerosty a nátlakem na větší účast rwandské vlády na řešení války. Na výplaty vojáků proto přispívá mezinárodní společenství.

Jenže část platů zmizí v kapsách úředníků a armádních špiček v hlavním městě Kinshase a další část si přisvojí různí místní velitelé. Na pěšáky, často i čtrnáctileté vojáky, proto někdy nezbude vůbec nic. A podobně funguje celý konžský stát.

„Kdybyste tady byli déle, tak byste viděli, že všechno je ještě horší, než se na první pohled zdá,“ říká místní lékař Laurent, vzdělaný manžel šéfky jedné zahraniční humanitární mise. V zemi nevidí jediného mocného politika, kterému by důvěřoval. „Pro mě jako lékaře se v minulých pěti letech nezměnilo nic,“ říká Laurent, „když potřebujeme něco od vlády, tak nás jen odkáže na zahraniční neziskovky. Je to paradox. Nevládky posilují pasivitu vlády, to je jasná pravda. Ale kdyby odešly, tak by tady nastala naprostá katastrofa.“

Konžský stát totiž na východě Konga funguje jen jako parazit. Řídí se stejným kořistnickým principem jako v dobách svého založení belgickým králem Leopoldem II. Jeho třicetiletá koloniální vláda vysávala bohatství země a měla podle historika Adama Hochschilda na svědomí deset milionů mrtvých.

Policisté například dostávají mzdu třicet dolarů měsíčně, zatímco místní ceny jsou vyšší než v Česku. Peníze nutné k přežití si pak vybírají sami – auta na ulicích zastavují jen proto, aby od řidičů vymámili úplatek. Taxikáři si automaticky připravují do ruky 500 konžských franků, jakmile na silnici vidí strážníka. „Když na policejní stanici přijde znásilněná žena a žádá vyšetření případu, tak po ní policisté chtějí, aby zaplatila vyšetřování. Pokud peníze nemá, tak se zločinem nezabývají,“ říká Laurent. „Kde vidím šanci na změnu? Je to v boží moci, nikde jinde. Jen síla boží to tady může spravit.“

 

Pokračování genocidy

Po skončení rwandské genocidy Tutsiů utekly na východ Konga dva miliony uprchlíků. Mezi uprchlíky byli i strůjci genocidy, později se přejmenovali na FDLR (Demokratické síly za osvobození Rwandy). Ti začali v Kongu (tehdy zvaného Zair) spolupracovat s tamním diktátorem Mobutuem a masakrovat konžské Tutsije.

Nová rwandská vláda proto poslala přes hranici své vojáky, z počátku s jasným cílem porazit zbytky genocidních milic a přinutit uprchlíky k návratu do Rwandy. Boje se však protahovaly. V roce 1997 milice s podporou Rwandy a Ugandy svrhly třicet let vládnoucího konžského diktátora Mobutua, jednoho z nejhorších kleptokratů lidských dějin. Na jeho místo dosadily nového prezidenta Laurenta Kabilu.

V té době už ale Rwandě a Ugandě šlo i o přístup k surovinovému bohatství východního Konga, který jim Kabila slíbil. Brzy však porušil dohodnuté smlouvy o těžbě minerálů a odmítl bojovat proti FDLR. Uganda a Rwanda se tedy pokusily Kabilu také svrhnout. Nepodařilo se jim to a do následné nové války na východě Konga se v letech 1998–2003 zapojily armády celkem devíti afrických zemí (Kabila byl v roce 2001 zavražděn, dnes v zemi vládne jeho syn).

V první řadě se už v té době bojovalo o možnost těžby nerostů na dobytých územích. Rwanda do světa vyvážela koltan vytěžený v Kongu na území dobytém její spřízněnou brutální milicí. V pátek BBC informovala, že chystaná zpráva OSN dojde k závěru, že chování rwandské armády a jejích spojenců v Kongu je možné klasifikovat jako genocidu. Oficiálně válka skončila v roce 2003, ve skutečnosti proti sobě milice a konžská vláda bojují dodnes.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1268
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte