Ohlédnutí za fotografy, kteří se během normalizace ocitli mimo zónu
Je to výstižný obrázek: před zašlým květinovým závěsem stojí deset sklenic sterilizovaného zelí, vyrovnány pěkně ve dvou řadách na sobě, napěchované bílé kousky se koupají v láku spolu s malými zrnky kmínu, etikety otočené dozadu, vedle cenovka Kčs 4,70; nic jiného ve výloze není, není důvod, konkurence neexistuje, ceny jsou všude stejné, zboží jakbysmet, proč si tedy zákazníka získávat náročnější dekorací. Švýcarská fotografka Iren Stehli, která v Praze v 70. letech studovala FAMU, musela na ten výjev koukat po příchodu ze Západu jako na zjevení, a i když si časem na podobné scény za pobytu v normalizačním Československu musela zvyknout, fotila je dál a po revoluci z nich sestavila celou knížku.
„
Na přelomu 70. a 80. let vypadala doba jako zpráchnivělý molitan, drolila se do kusů jednotlivých osobních tragédií, lepila se jako stará žvýkačka za ostré zuby normalizační mašinerie,
“ píše kunsthistorička Milena Slavická v katalogu k výstavě Mimo zónu, na které jsou od začátku ledna v Langhans Galerii Praha k vidění mimo jiné právě práce Iren Stehli. A vedle nich fotografie od dalšího tuctu autorů, včetně snímků kurátora expozice
Dušana Šimánka
. Ten si k sobě vybral spřátelené portrétisty oněch „zpráchnivělých“ dobových scén,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
